VZTEK NENÍ PROHŘEŠEK
Patří k základním lidským emocím. Je běžné, že každý z nás se někdy raduje a jindy je pořádně naštvaný. Nemusí to tak však být, pokud si uvědomíme, proč se vlastně vztekáme. „Většinou jsme ke vzteku náchylnější, když zažíváme určitou osobní nepohodu. Únavu, strach, stres, partnerské či pracovní problémy, nejistotu, bezmoc nebo nemoc,“ popisuje možné spouštěče vzteku Kateřina Novotná z Akademie rodičovství, akademierodicovstvi.cz.
„Potom stačí, aby přišel od dítěte jakýkoli impulz a my se spustíme v kolotoči emocí. Většinou na dítě křičíme a potom si to vyčítáme. A takto se situace opakuje znovu a znovu.“ Co tedy doporučují odborníci jako prevenci? Uvědomit, že dítě je opravdu pouze impulzem. Vzteklí jsme většinou proto, že nebyla uspokojena naše potřeba nebo očekávání. Pokud danou situaci rozeberete třeba s psychologem, zjistíte, že nejste nazlobení na dítě, ale vlastně na sebe, jak v tu chvíli uvažujete. Možná zrovna potřebujete zatelefonovat šéfovi, a ne desetkrát opakovat, že není vynesený odpadkový koš...
Dalším záchranným kruhem může být technika, jež vám pomůže zastavit se a uvědomit si, co vám vlastně vadí. Ve chvíli, kdy víte, že se schyluje ke kalamitě, položte sami sobě otázku: „Co to teď dělám?“
Pokud si dokážete včas pojmenovat, co se vám honí hlavou a proč směřujete k výbuchu, ušetříte sebe i rodinu řady scén. Příkladem může být chvíle, kdy spěcháte s dítětem k lékařce a ono se těsně před odchodem celé polije čajem. Běžná reakce bývá, že se rozkřičíme na dítě, proč nedávalo pozor, že návštěvu lékařky nestihnete, takže mu dáte najevo, že to snad udělalo naschvál, právě když spěcháte. Jak jinak se situací naložit? Uvědomte si, že jste to pouze vy, kteří někam spěchají. Dítě tuto potřebu nemá a nikam nespěchá... Samotné rozlišení pomůže získat čas a zklidnit se. Nebýt naštvaní na dítě, které za naši nenaplněnou potřebu přijít včas nemůže. A rozlitý čaj přece není žádná katastrofa (samozřejmě pokud si dítě na sebe nepřevrhlo hrnek horkého nápoje).
