Pro mnohé z nás jsou Vánoce dobou enormního stresu a frustrace, kterou je těžké přiznat, protože jsou to přece svátky šťastné a veselé. To vede k tomu, že ženy mají pocit, že jsou v tom samy, že je to těžké jen pro ně a všichni ostatní to zvládají lépe.
Pečení, chystání a balení dárků, plánování návštěv, to všechno je spousta práce, která by snad měla být potěšením a součástí vánoční pohody, ale není. Děti čekají dárky, na které nejsou peníze, tchyně si bude u večeře stěžovat, strýc Pepin se opije… a vina na to padne na vás, alespoň máte takový pocit.
Společnost vám říká, že na vaší práci ve skutečnosti nezáleží, protože si ji „vymýšlíte sama“, a kdybyste tak nevyváděla, taky by se nic nestalo. Ale stalo…
Respektive, i ostatní by měli svátky takové, jaké je máte vy. V nepohodě a bez pocitu, že je o ně postaráno. A tak se ženy vždycky cítí provinile a mizerně. Buď tvrdě pracují, jen aby zjistily, že na tom nikomu nezáleží (nebo se aspoň ostatní členové rodiny tváří, že jim na tom nezáleží), nebo tu práci nedělají a jsou konfrontovány s odsouzením a hanbou.
Vánoce odhalují pravdu
Ne že by se nepřiměřená zátěž ženám přes rok vyhýbala, ale svátky jsou běh na dlouhou trať a dokážou složit i odolné závodnice. A protože vše, co ženy dělají, označujeme jako volnočasovou, sobeckou volbu (dokonce i práci mimo domov), považujeme ženský čas za nekonečný. Jistě si najde čas na ještě jeden úkol! Svátky to všechno odhalují. Očekává se, že ženy ještě přidají – a to vše s předstíráním, že nejde o práci a že z toho mají radost.
Traumata svátků radosti
I kdyby tyto svátky proběhly dobře, mohou připomínat traumata – úmrtí blízké osoby, hádky rodičů, rok, kdy jste nedostala žádný dárek. A nemusí to být jen jedny Vánoce. Dospělé ženy mají s dárky často problém. I když existují rodiny, kde jsou děti nebo partner skvělými dárkonoši, je poměrně časté, že se pod stromečkem pro mámu krčí jeden dárek, který si navíc koupila sama, možná za finančního přispění muže.
„Nemají mě rádi,“ napadne ženu, ale nemusí to být vůbec pravda. Jen zkrátka nezařadili nákup dárků ke svým zodpovědnostem. Dárky v rodině totiž v drtivé většině kupují ženy, a to nejen pro své nejbližší, ale i pro tchyni a tchána, sestřenice, neteře, kamarády…
Rodina tak propadne dojmu, že o dárky pro všechny je vždycky postaráno, tedy i pro skoro uštvanou matku. A když se pak pod stromečkem zhroutí, připadá ostatním přecitlivělá a dětinská.
Opravdu brečí proto, že nedostala nějakou hloupost za pár korun? Ano, opravdu. Tady ale platí pravidlo „líná huba, holé neštěstí“. Pokud si chcete ušetřit frustraci, nenaznačujte, řekněte, co si přejete pod stromeček jasně, zřetelně a nejlépe opakovaně. A vůbec se kvůli tomu nemusíte cítit špatně.
Nenuťte se do štěstí
Nemusíte mít dokonalé Vánoce, abyste potvrdila svou cenu. Vaše děti nepoškodí, když všechno nestihnete. Je to jen jeden den. Neposuzujte celý svůj život nebo dětství svých dětí podle jednoho dne. Nepředstírejte, že vás baví vystřihování papírových řetězů, a nastavte hranice, než vás vánoční stres sežere.
Máte na to právo a je to pro dobro vás všech, a dokonce i těch zatracených šťastných Vánoc.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
