Říká se: malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti... Neplatí to vždy a všude, ale v některých rodinách je to bohužel pravda. Moc dobře to znají Jana a Zuzana. Obě si někdy řekly: „Jak jsme si děti vychovaly, takové je máme,“ a zároveň nevěřily, že jsou to jejich bývalí hodní caparti.
Jenže to je příliš jednoduchý pohled, často i potomci, jimž dali rodiče tu správnou péči, můžou přinášet tátovi a mámě trápení, třeba pod vlivem svého partnera.
Nevdávej se, mámo!
Deset let žila Zuzana po smrti svého muže sama, neuměla si představit, že by si někoho našla. Také nechtěla dospívajícím synům přivést nového člena rodiny, aby jim nezkomplikovala pubertu. Seznámení s Václavem neplánovala, ale ono přišlo. Zamilovali se do sebe a dva roky spolu chodili.
„Moji kluci věděli, že někoho mám, a zdálo se, že jim to nijak nevadí. Nejásali, ale ani se netvářili odmítavě,“ vzpomíná Zuzana.
Všechno se změnilo, když začala Václava často vodit domů a pozvala ho i na Vánoce. Dospělí synové, z nichž jeden už má svou rodinu, začali reptat. Co by tomu řekl táta, že nezachovává jeho památku, a podobně. Marně jim Zuzana vysvětlovala, že už je mnoho let vdova a v necelých šedesáti by mohla mít ještě vztah.
Čím víc se u ní Václav objevoval, tím víc jí dělali synové zle. Ten mladší měl za to, že máma je na stará kolena trapná, starší se bál, že přijdou o majetek po tátovi. Pochopitelná obava, ale způsob provedení skličující!
„Nakonec starší kluk přesvědčil bráchu a teď jsou proti nám oba.“ Jednou padla i věta: „Snad ho nechceš trvale přihlásit k sobě do bytu? Nebo si ho vzít? Jestli to uděláš, přerušíme s tebou kontakty!“ A ten zadaný dodal: „A neuvidíš vnučku.“
Zuzana byla zoufalá, nechtěla přijít ani o kluky, ani o lásku. Teskní: „Nevychovávali jsme je, aby mysleli jen na prachy.“ I když jim Václav na rovinu řekl, že o byt ani chatu se zahradou zájem nemá, jen o jejich mámu, syny to neuklidnilo.
„Bylo mi šíleně trapně, styděla jsem se, že kluci dělají takové scény a dusí mě kvůli majetku. Nakonec se trochu uklidnili, ale pro jistotu mi přinesli od právníka sepsanou závěť a předmanželskou smlouvu, prostě mě zasypali lejstry.“
Zuzana si zatím Václava nevzala, byť o tom vážně uvažuje. „Chtěla bych manžela, ne přítele, jak se dnes říká.“ Chce prostě žít po svém, ale cítí, že vztahy se syny jsou velmi křehké a že by splnili, čím vyhrožovali. „Nemá to řešení,“ dodává smutně.
Menší byt je pro tebe lepší
Když se Jana před lety rozvedla, vyplatila svého bývalého muže z bytu 3+1, ve kterém pak žila spolu s dcerou. „Vydala jsem se tehdy ze všech peněz, naši mi přidali, co mohli, jenom aby mně a holce ten byt zůstal,“ vysvětluje.
Dcera dospěla, našla si přítele, porodila dvě děti a řešila s partnerem otázku bydlení. Nabídky, že jí máma vypomůže z toho, co zatím trochu našetřila, anebo že můžou bydlet s ní, dcera sice neodmítla, ale ani nepřijala. Jako by měla jiný nápad a opravdu časem s jedním přišla.
„Hele, mami, co ty sama v tak velkém bytě?“ zeptala se jednou Jany. „Čím dál hůř ho budeš platit, za sedm let půjdeš do důchodu, energie rostou… Měla by ses poohlédnout po něčem menším.“
Jana tomu návrhu nejdřív nevěnovala pozornost, jenže dcera začala stupňovat tlak. Chtěli její byt pro sebe, s přítelem Janě nosili nabídky garsonek, objednávali ji k finančním poradcům a předávali kontakty na realitní makléře, a když nereagovala, přestali k ní chodit.
„Vnučky jsem neviděla víc než půl roku. Víte, jak za tu dobu vyrostly? Dcera mi přestala posílat jejich fotky a dávat mi je k telefonu. A občas mě raní tím, že prý všichni rodiče se snaží dětem pomáhat, ona musí mít takovou mámu!“
Jana netrvala na tom, že bude bydlet ve svém bytě, ale stěhování jinam by pro ni bylo složité: „Nájmy i v garsonkách jsou vysoké, nevím, jestli bych to sama za pár let z důchodu uplatila, a úspory nemám, abych si něco koupila, musela bych prodat ten byt, o který holce jde.“
Takto to dceři vysvětlila, ale ona jen řekla: „Tak si někoho najdi a nastěhuj se k němu!“ Tečka, šmytec. Jana ví, že je dcera i pod vlivem svého otce, který ji proti mámě pořád štve, a taky podléhá příteli. „Ten byt chci uhájit i proto, aby se měla případně jednou kam vrátit, kdyby jí nevyšel vztah,“ namítá Jana.
Chodí se i radit s psycholožkou. „Rozhovor s ní mi hodně pomáhá. Řekla mi mimo jiné, že mám plné právo na svůj život, názory a soukromí a nemám se nechat vydírat. To jsem samozřejmě věděla, ale zároveň jsem na to čím dál víc zapomínala. Mou situaci to nevyřešilo, ale už nejsem tak vyklepaná.“
Mějte oči otevřené
Dnes už se nemluví jenom o týrání dětí a žen, ale i o domácím násilí na mužích a také na rodičích ze strany dětí či na seniorech. Posledně jmenovaného se můžou dopouštět jak například sousedé, tak i vlastní krev. Pracovníci seniorských telefonních linek, třeba té Život 90 (800 157 157), by mohli vyprávět mnoho příběhů, kdy se na ně obrátili známí starších lidí anebo přímo senioři.
Za týrání se nepovažují pouze fyzické ataky nebo psychický teror, ale třeba i zanedbávání. Na nic z toho nemá vůči člověku nikdo právo, a tak pokud znáte případy z okolí, kdy není se seniory dobře nakládáno, poraďte se, co dál. Můžete zabránit velmi vážným situacím, zraněním, ale hlavně velkým citovým újmám.
„Obvykle nám senior zavolá s nějakým jednoduchým O dotazem. Při rozhovoru se dostáváme duch k tomu, jakým situacím ve svém životě čelí, k tématu to zanedbávání, šikany či násilí se tak často matu dostaneme až v průběhu hovoru, když volající dost získá pocit důvěry a bezpečí,“ uvádí Kateřina Bohatá, vedoucí Linky seniorů společnosti Elpida. A dodává i jeden z příběhů...
Na Linku seniorů Elpidy s telefonním číslem 800 200 007 volal pán přes osmdesát lem let a chtěl se „jen“ zeptat, jestli by mu nějaká služba přinesla léky. Postupně se rozhovořil o tom, jaká u nich v domku, který postavil a kde bydlí se synem a s jeho rodinou, panuje atmosféra. Nakonec se rozplakal a mluvil o nadávkách ze strany snachy i syna, který ho už několikrát udeřil. Byl rád, že spolu s Linkou může naplánovat určité kroky, jak zabránit dalšímu teroru.
Článek vznikl pro časopis Tina.
