„Rodiče spolu i po rozchodu vycházeli velmi dobře. Dokážu si představit, že krach vztahu musí být pro oba zúčastněné psychicky poměrně náročné období. A vypořádat se s vlastní prohrou nemusí být vždy jednoduché. Nevím tedy, do jaké míry skrývali svoje špatné nálady a drobné nenávisti, ale nepamatuji si, že by přede mnou dali něco najevo. Teď – a to jsem si jistý – jsou z nich přátelé a mají se rádi. Jsem přesvědčený, že jakási láska mezi nimi byla vždycky, někde uvnitř zůstala i v těch těžkých chvílích, a právě proto možná nebojovali o mě, ale o to nejlepší pro mě. Když se na to podívám zpátky, bylo vlastně veselé žít střídavě s jedním a s druhým z nich. Výhodou samozřejmě bylo, že bydleli nedaleko, a tak jsem měl sice dva různé pokoje, ale jen jednu školu a pořád stejnou partu kamarádů. Hned na začátku, tedy aspoň myslím, že to tak bylo, jsme si slíbili jedno: během času stráveného s jedním z nich vymyslet nějaký krásný dárek pro toho druhého. Od dětského obrázku až po kravatu s motivy obrazů Vincenta van Gogha pro tátu nebo právnicky upravenou část Shakespearova Snu noci svatojánské pro mámu. To nám zůstalo dodnes. Když se vracím domů, vždycky rodičům přivezu nějakou maličkost a oni přichystají něco pro mě. Myslím, že jsme šťastná a s jejich současnými partnery a dalšími dětmi velká rodina a jsem na mámu s tátou hrdý, že v té zkoušce obstáli. Poznal jsem díky jejich rozdílným povahám dva tak odlišné světy! Spousta dětí takové štěstí a tak krásný život nemá.“


Záruka? Žádná!

Říká se, že ideál neexistuje. Ne tedy ideální, ale zdánlivě nejlepší vzorec pro cestu ke střídavé péči popsaný malinko „hrabalovsky“ je následující: muž a žena se seznámí, zamilují se do sebe, prožívají chvíle euforie, stanou se manželi, narodí se jim dítě, žijí spolu šťastně, ale stále častěji se do jejich hlav vkrádají pocity, že možná nejsou ti vyvolení, kterým se spolu podaří být, dokud je smrt nerozdělí, v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, a tak se jednoho dne rozhodnou, že se jejich cesty rozdělí, ovšem nemůžou se rozdělit úplně, protože je tu jejich společné dítě a to jaksi rozpůlit na dvě části nelze, i když jeden druhému vyčítají různé nedostatky, vědí, že dítě za nic nemůže a že když už si ho udělali, jsou za něj zodpovědní, zatnou tedy zuby a domluví se na střídavé péči. I psychologové se shodují, že aby střídavá péče fungovala, musí existovat vzájemný respekt rodičů. Jinak nemá tato forma péče smysl. Jako by tímto hlásali: „Nedokážou-li se rodiče dohodnout, jsme rozhodně proti střídavé péči. Zvláště je-li dítě malé, mělo by mít alespoň stabilní domov.“ Podle mnohých odborníků je ale dobré, že zákon tuto formu společné výchovy dítěte oběma rodiči umožňuje. Musí však být splněny vnější podmínky. Není totiž možné, aby dítě co čtrnáct dní nebo co měsíc opouštělo svoji školku, školu, kamarády a koníčky.


  6:00,  aktualizováno  31. března 2019 13:36