Smutných případů, kdy se dítě při rozpadu kdysi tak nadějného vztahu stává jakýmsi rukojmím, už jsme viděli hodně. O spoustě hádek o dítě jsme slyšeli v našem okolí, o dalších jsme mohli číst v novinách. Ona brání otci, aby se svou dcerou trávil dostatek času. On je ničema, který v noci ani jednou nedokázal vstát k brečícímu miminu nebo ho přebalit, a teď ho chce do péče. Ona nemá dostatek peněz na to, aby se mohla dostatečně věnovat dítěti, takže musí chodit do práce a přes den jej hlídá babička. On je děvkař, který nedostojí svému slovu a myslí jen tím, co má mezi nohama... Dštíme na sebe síru. Ona je ta špatná. On je ten zlý. Jako bychom zapomněli, že jsme se kdysi milovali. Že jsme při početí dítěte byli oba. Že nemáme sebemenší nárok tu nevinnou bytost vlastnit. Že máme pouze povinnost zajistit, aby to malé mělo dostatek lásky a ty nejlepší podmínky pro svou cestu životem. V americké ústavě – na rozdíl od té několik let staré naší – je zakotveno právo na štěstí. Zní to velmi poeticky. Vzletně. Možná trochu pateticky. Ale je to plné naděje. Proč by naše dítě nemohlo být šťastné, i když třeba na úkor našeho sebezapření a potlačení pyšného ega? Proč by nemohlo vyrůstat s oběma rodiči, i když ne v úplné rodině?
Mezi právníkem a profesorkou literatury
Moje první setkání se střídavou péčí je staré čtyři pět let. Tehdy jsem se seznámila s velmi milým, okouzlujícím Američanem Willem. Bylo mu čtyřiadvacet a do Prahy přijel studovat antropologii. Půl roku jsme byli milenci a nejednou jsme si povídali o jeho dětství. Od svých čtyř let vyrůstal dva týdny ve striktně realistickém, přesném světě právnických paragrafů svého otce a další dva týdny v trochu bohémském a neškodně naivním světě své matky, profesorky literatury na chicagské univerzitě. A propos: jméno dostal po jejím nejoblíbenějším spisovateli Williamu Shakespearovi... „Nejdřív jsem to bral jako hru,“ vzpomínal Will na své dětství.
