Během prvního těhotenství jsem měla úchylku na focení břicha. Muž mě fotil vždy na stejném místě, ve stejných šatech a pravidelně a já hrdě sledovala, jak bříško roste. Při druhém těhotenství jsem si na to ani nevzpomněla. Někdy kolem dvacátého týdne mi najednou břicho vyrostlo, bylo mi to nepříjemné, byla jsem nateklá, a čím víc se zvětšovalo, tím víc mi překáželo. Focení jsem zakázala.
Když jsem čekala první dítě, bála jsem se snad úplně všeho. Genetických testů.
Toho, že čekám psychopata. Bála jsem se autismu, potratu a všech vrozených chorob. Že dítě bude zlé a hloupé, že si vzájemně nesedneme. Bála jsem se dívat se v televizi na kriminálky a akční filmy, že mu to poškodí psychiku. Bála jsem se, že když se bojím, zadělám mu na mindráky a psychické problémy. S druhým dítětem jsem se bála jen jednoho. Že se zase nevyspím.
U prvního dítěte jsem si v Paříži vína ani nelokla, vybírala jsem a vařila vše bio, vzorné, nutričně vyvážené. Při druhém jsem se jen smála všem těm striktním pravidlům. Ne, nedělala jsem nic, co by dítě vážně ohrozilo, ale pivo i víno jsem si párkrát dala. Jedla jsem párky v rohlíku, tlačenku i plísňový sýr.
S prvním miminem v břiše jsem od začátku plánovala pokojíček. Dokonce jsem háčkovala čepičky! Když se mě tříletý synek během těhotenství ptal, kde bude jeho bráška, řekla jsem, že u nás v ložnici v postýlce po něm (a pomyslela si, že později budou kluci spolu).
Na první porod jsem se připravovala. Kurz těhotenské jógy, dýchání, četla jsem snad deset knih, jak na to. Dokonce jsem si na iPodu sestavila porodní playlist. Ovšem během akutního císaře, ke kterému pak ve dvě v noci došlo, mi žádné tibetské mantry nevyhrávaly. Při druhém dítěti jsem na porod skoro nemyslela. Měla jsem naplánovaného císaře a spíš jsem řešila, jak zařídit hlídání prvního syna.
A to je to, kde vlastně jsme i dnes. Logistika obou dětí. Když je starší ve školce, snažím se alespoň občas našeho druhého vyfotit, aby se nemusel za pár let ptát, jestli není náhodou adoptovaný, protože v albu nemá od narození, na rozdíl od brášky, ani jednu fotku…
