Sendvičová generace je novodobý fenomén, před kterým není radno zavírat oči. Člověk nemůže zvládnout všechno – pracovat, starat se o děti a k tomu navíc vypomáhat rodičům.
Stres, který z toho vyplývá, může mít fatální následky. Naučte se sami sebe stavět na první místo.
Představte si obložený sendvič, ve kterém je mezi dvěma plátky chleba také šunka, která je jimi utlačovaná. Právě tento příměr dal vzniknout názvu „sendvičová generace“. Označují se tak lidé, kteří jsou ve středním věku a starají se jak o vlastní potomky, kteří se ještě zcela neosamostatnili, tak i o starší rodiče.
Do této škatulky ovšem spadají rovněž lidé v seniorském věku, kteří se musejí zvládat starat o svého nemohoucího partnera či sourozence a navíc vypomáhají s vnoučaty. Nemají tak čas na vlastní odpočinek a jediné, na co myslí, je včas přispěchat na pomoc těm, kteří to v tu chvíli nejvíc potřebují. Pravda, je to krásné a úctyhodné gesto, ale fungovat takto nelze věčně...
Takto naloženo mívají hlavně ženy. „Jsou stále ještě považovány do určité míry za pečovatelky. Očekává se od nich, že budou s dětmi doma a následně se postarají o vlastní rodiče nebo o rodiče partnera,“ vysvětlila pro Český rozhlas Lenka Špaková z Centra pro rodinu a sociální péči Brno.
Dnešní generace není přecitlivělá
Nabízí se tedy otázka, proč tomuto fenoménu naši rodiče nečelili. Je dnešní generace skutečně tak přecitlivělá?
Jak na balanc?
|
Kdepak! Důvod je mnohem prozaičtější. Lidé se sice dožívají mnohem vyššího věku, ale bohužel ne vždy se těší tak dobrému zdravotnímu stavu, aby byli soběstační.
Další problém tkví v odkládaném mateřství. Zatímco ještě před třiceti lety nebylo nic neobvyklého, že byla žena ve dvaceti letech matkou a kolem padesátky už babičkou, nyní je vše posunuté. Podle Českého statistického úřadu se věk prvorodiček pohybuje okolo třicátého roku věku. Pak už není těžké si celou rovnici dopočítat.
„Když jsem začala uvažovat, že bych svou maminku umístila do pečovatelského domu, protože jsem byla z každodenních návštěv a nákupů unavená, kolegyně mě označily za nevděčnou. Já ale neměla na výběr,“ krčí rameny šedesátiletá Libuše, která je babičkou čtyř vnoučat a dcery od ní potřebují pomoc s hlídáním.
Navíc jí k odchodu do důchodu zbývají tři roky, proto stále dochází do zaměstnání. Podle odborníků, kteří se touto problematikou zabývají, se však Libuše zachovala správně. Není možné jít na pokraj svých sil jen proto, že si to společnost žádá.
Společenské názory nejsou závazné
Málokdo si totiž uvědomuje (nejspíš každý, kdo se v tomto kolotoči nikdy neocitl, a má proto potřebu moralizovat), že i „drobná výpomoc“, jako je zajištění úklidu, potravin a doprovod k lékaři, je psychicky velmi náročná.
Jak se zachovat v začátcíchPokud je pro vás takováto situace nová a vy nevíte, kam a na koho se obrátit, vyhledejte neziskové organizace nebo sociální pracoviště, které se touto problematikou zabývají. Poradí vám, jakou péči bude senior potřebovat a na koho se můžete případně obrátit s žádostí o pomoc. „Doporučuji vyhledat i odbor sociálních věcí v místě vašeho bydliště, kde vám poradí, na co máte od státu nárok,“ radí Lenka Špaková. Jsou totiž i případy, kdy jsou nemocnice a LDN přeplněné a vy musíte na umístění čekat. V tu chvíli nezbývá nic jiného než se vzdát zaměstnání a o seniora se postarat. To může výrazně rodinný rozpočet a kromě psychické zátěže nastane i ta finanční... |
Většinou to totiž neskončí jen tím, že mezi dveřmi předáme nákup nebo vyneseme odpadkový koš. Musíme seniora také zabavit nebo s ním sledovat seriál, přestože po celodenním stresu v práci toužíme po chvilce klidu a zábavě s dětmi, třeba u domácích úkolů.
To všechno se s postupující frekvenci podepisuje na psychice. Pochopitelnou frustraci pak musíme nějakým způsobem ventilovat a nejčastěji to odnesou ti, kteří za nic nemohou – partner nebo děti.
V ohrožení jsou vztahy s dětmi
Dlouhodobá psychická únava navíc může vést ke zdravotním problémům, depresím a je velká pravděpodobnost, že se začneme potýkat se syndromem vyhoření.
„Dále se takovým lidem mohou zhoršovat vztahy v rodině – nejen s partnery, na které nemají čas, ale i se samotným seniorem,“ varuje odbornice.
Kdysi se nabízelo nastěhovat si seniora domů, ale tyto doby už pominuly. Zatímco dříve bylo vícegenerační soužití běžné a pro pomoc tak stačilo vyjít nebo sejít schody, dnes už se od tohoto modelu upouští. Každý touží po soukromí! Jak tedy na to, abychom se ze sendvičového sevření vymanili?
Důležité je stanovit si hranice, pravidla a mantinely. Bere se jako samozřejmost, že se dítě o své rodiče ve stáří postará, ale pomoc rodičům je volba, nikoli povinnost – jakkoli to zní sobecky. Nenechte se dlouhodobě přetěžovat potřebami druhých. Neznamená to, že byste se své odpovědnosti zříkali, je ale důležité znát své hranice a nepřekračovat je.
Pokud je skutečně nutná každodenní péče, možná byste měli zažádat o umístění do domova seniorů nebo LDN. Případně alespoň zajistit sociální pracovnici, která rodičům přiveze teplý oběd a zkontroluje, zda jsou zdravotně v pořádku. Není to sobecké ani vypočítavé, je to rozhodnutí v zájmu udržení psychické pohody.
Pokud k takovémuto radikálnímu kroku sbíráte odvahu, promluvte si o svých pocitech s psychologem nebo se obraťte na podpůrnou skupinu – i kdyby to mělo být jen přes sociální sítě. Sdílet otevřeně své pocity s někým, kdo se nachází ve stejné situaci, je tak osvobozující!
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
