Příkladem typické sendvičové generace je dcera nebo syn středního věku, kteří musí ještě chodit do práce, ale zároveň už vidí, že jejich táta s mámou potřebují častou pomoc. K tomu mají sami třeba ještě dospívající nezaopatřené děti.
Může to být ale i mladší člověk s malými potomky, jemuž vážně ochořel rodič a on ho nechce jen tak někde odložit. Také sem patří lidé v mladším důchodovém věku nebo těsně před penzí, co pomáhají mladým s vnoučaty, ale současně mají na starosti své rodiče – buď u sebe doma, anebo za nimi dojíždějí.
Zvládnout takové situace není vůbec snadné, tím spíš, že mnohdy přijdou najednou, aniž byste se na ně mohli pořádně připravit.
Jako salám v housce
Pojem sendvičová generace se dvaašedesátileté Aleně líbí, je to lepší a jemnější než používat výraz „jako mezi dvěma mlýnskými kameny“. Když si totiž vzala na starost svou maminku po zlomenině krčku a s počínající demencí a zároveň chtěla pomáhat rozvedené dceři a jejímu synovi postiženému poruchou pozornosti, měla chvílemi pocit, že to nedá.
„Šla jsem kvůli tomu dřív do důchodu, takže penzi mám nízkou, ale hlavně lítám od jednoho k druhému, nikoho nechci zanedbat,“ říká a přiznává, že si někdy opravdu připadá jako ten salám v housce – pěkně z obou stran přimáčknutý. „Přitom vím, že jak mámě, tak vnukovi se chci věnovat, oba jsou důležití a oba si to zaslouží.“
Oddech i sdíleníPokud jste se stali příslušníky sendvičové generace a nevíte si rady, zkuste následující možnosti a doporučení:
|
S čím má Alena největší problémy? „Často bývám unavená a skloubit ty dvě péče je pro mě hodně náročné. Navíc mám pocity viny, že jsem málo s manželem a málo se mu věnuju. Někdy mu jen nechám lísteček na lednici, co si má ohřát, nebo spíš ať si namaže chleba. On se sice také snaží pomáhat dceři s naším vnukem a podporuje mě, ale stejně mi chybí, jak jsme bývali spolu.“
Alena ví i o jedné známé, která se tak starala o vnoučata a rodiče, až si její manžel, který to nechápal a cítil se odstrčený, našel jinou.
Příprava veškerá žádná
V podobné situaci se ocitla i o dvacet let mladší Tereza, je jí dvaačtyřicet, má dvě děti na základní škole a její muž už několik let překonává leukemii. Mladá žena samozřejmě chodí do zaměstnání, její partner totiž nemůže, na pomoc prarodičů, kteří bydlí daleko, příliš sázet nelze. „Někdy si děda s babičkou z obou stran vezmou naše děcka na víkend, víc od nich ale chtít nemůžeme,“ svěřuje se.
Nejobtížnější pro ni prý byl začátek. „Najednou jste hozeni do ledové vody a plavte. Ze dne na den se vám změní život a vy na to nejste připraveni. Na to se ale nikdo neptá, musíte fungovat. Teprve za poklusu zjišťujete, co a jak, na co máte právo, kdo vám pomůže.“
Tereza si uvědomila důležitou věc: „Málo myslíme na to, že by se mohlo něco stát nebo že přijde něco přirozeného: nemoc, stáří rodičů a podobně. Nejde o to se nervovat a užírat, jenom si být víc vědom toho, že může něco nastat. Kamarádka žijící v Německu to má hozené trochu jinak, tam častěji padají otázky, jak chcete stárnout, co uděláte, kdyby někdo blízký onemocněl, a nejsou vůbec považovány za nezdvořilé. My leckdy žijeme tak, jako bychom byli nesmrtelní, a vidím i kolem sebe, že nemoc, stáří nebo smrt jsou pořád spíše tabu...“
Velký smysl a péče o sebe
Jindře se zvolna blíží šedesátka a je na tom podobně jako Alena – pomáhá s vnoučaty a zároveň bydlí v domečku se svými rodiči, kteří mají oba přes osmdesát a spoustu zdravotních potíží.
„Chci se o naše postarat, dokud to půjde, zároveň chci být v kontaktu s dětmi a vnoučaty a pomoct taky jim,“ má v tom naprosto jasno. V této pomoci spatřuje velký význam, jednu z nejdůležitějších věcí v životě, nikdy by to nevyměnila za postup v práci, cestování anebo jiné mety, které lidé běžně mají.
„Je mi ale jasné, že mě to vyčerpává fyzicky i duševně. Často slýchám o vyhoření, a tak se programově snažím dělat první poslední, abych zůstala fit,“ vysvětluje Jindra. Dochází na kroužek keramiky a zatím nikdy nevynechala.
Omezila i věci, na nichž dříve v domácnosti trvala. „Třeba na Vánoce jsem upekla jen dva druhy cukroví, hlavně pro svou radost a vůni doma. Dřív jsem mívala dvanáct druhů a rozdávala po příbuzných krabice. Někteří se divili, že před svátky tentokrát nic nedostali, ale vysvětlila jsem jim, že teď se musí snažit sami. A dokonce se mi stalo, že mi kamarádka přinesla své cukroví, aby mi pomohla. To mě hodně potěšilo, protože fakt nemůžu dělat všechno.“
Článek vznikl pro časopis Tina.
