Poslední roky často slýcháme, že lidé – hlavně mladší generace – se hroutí z maličkostí. Je to pravda? Jsme i my dnes psychicky křehčí než generace před námi?
Hodně to zmiňujeme v souvislosti s generací Z a za křehké skutečně byli označováni už i mileniálové, ale co vnímám ve své terapeutické praxi je to, že jsme vlastně křehcí všichni. Celé to vychází z přetížené nervové soustavy: všichni toho máme hodně, tempo je rychlé, valí se na nás spousta informací ze všech stran a také spousta změn, na které my se snažíme adaptovat. A to, že na nás mladší generace působí jako křehčí, kdežto starší generace nám přijde odolnější? Vezměte v potaz nějakých třicet let, kdy jsme na té své odolnosti pracovali a máme tedy před našimi následovníky náskok. Možná že kdybychom si poodstoupili o krok dále, zaznamenali bychom, že křehčí jsme v dnešní době vlastně skoro všichni.
Je to tedy dnešní uspěchanou dobou?
Změny, které se kolem nás nyní dějí, jsou velmi překotné, dramatické a časté. A každá změna s sebou nese nějakou energetickou náročnost. Někdo je adaptabilnější: to znamená, že změny má rád, vyhledává je, dobře se v nich pohybuje, kdežto někdo je konzervativnější: hůře se mu přizpůsobuje, každá drobnost jej vykolejí. Každý tedy můžeme reagovat jinak a jsou lidé, kteří takovou kadenci již nezvládají. Sotva se otřepeme z covidu, přijde válka na Ukrajině. A když jsme se i v tomto postupem času zorientovali, záhy nás začalo ovlivňovat něco nového z Blízkého Východu.
S tím souvisí i naše přeinformovanost. Je samozřejmě dobré nebýt zavřený ve své bublině sám, ale toto je druhý extrém a nechat se zahltit informacemi je taky špatně. Pak si u klientů také všímám, že v souvislosti s informacemi máme najednou možnost na všechno najít řešení. My se do snadných návodů okamžitě pouštíme, začínáme veškeré techniky zkoušet, ale ono to nefunguje a selhává, což v nás spouští frustraci. A je jedno, jestli hubnete, řešíte emoční vyrovnanost nebo se snažíte vyladit svůj život ke spokojenosti. Každý jsme zkrátka jiný a obecné a všude dostupné návody logicky nemůžou fungovat na všechny.
Proč někdo ustojí i zásadní životní potíže a jiného psychicky rozhodí maličkost, třeba nepříjemný mail v práci?
Ono platí, že pokud v životě řešíme zásadní věci, tak nás drobnosti a maličkosti nerozhází, protože na ně zkrátka nemáme kapacitu. Vezměte si generaci babiček, které řešily za války své přežití. V tu chvíli si musely vytvořit vlastní techniky postupu, jak to zvládnout a vše ostatní šlo bokem. My v současné době žádné životu ohrožující situaci aktuálně neřešíme: většinou žijeme ve velkém blahobytu a tady zatím i v bezpečí, aktuálně nám nejde o život a máme prostor řešit a hroutit se z menších věcí. A pakliže neřešíme zásadnější životní události, přichází na řadu naše osobní dramata, která nás zatěžují. Z pohledu někoho, kdo řeší život ohrožující či jinak existenční situaci, se pak mohou každodenní problémy zdát banální, nemusí tomu vůbec porozumět, je to mimo jeho chápání.
Na čem záleží, jestli nás rozhodí nějaká zdánlivá drobnost a rozsype se nám celý den, nebo ji ustojíme?
Pokud se už sypeme z maličkosti, je náš nervový systém zkrátka přetížený: jsme reaktivnější, máme více mikrokonfliktů, více věcí nás rozhodí. A není se co divit, celý den jsme jako na drátkách, málo spíme a máme málo volného času ve smyslu skutečného kontaktu se sebou a s přírodou – ať už jen tak bloumáte, ať už je to procházka se psem, s přáteli, hlavně bez telefonu. Technologie totiž nejsou relaxační: přetěžují nás, neustále nám naskakují nějaké tipy, neustále nám nutí nějaké podněty, které třeba konzumujeme v dobré víře. Takže čas s telefonem v ruce či u televize není úplně ten správný volný čas. To dříve nebylo a prostý klid a kontakt s přírodou nám prostě chybí.
Co se vlastně děje v hlavě a v těle, když nás nějaká situace rozhodí?
Pokud nemáme trénink, tělo nedokáže rozlišit závažnost situace a dostane do klasické stresové reakce. Takže v momentě, kdy se nás něco dotkne, začne nám bušit srdce, zvýší se nám tep a přichází klasická reakce: útok, útěk, zmrznutí. Někdo není schopen slov, zmrzne a začíná koktat, jiný má ze situace tendenci utéct, někdo vám vpálí okamžitou reakci agresivním způsobem.
Tělo se na celou stresovou situaci připraví a zruší velkou část fyziologických procesů: zpomalí se trávení, zrychlí se tep, dech, zastaví se vyměšování, protože přestane řešit fyziologické procesy a soustředí se jen na tuto situaci. A co je zajímavé, klesá nám IQ a kognitivní funkce. Hlava se vypne, přichází pudové chování. V silných hádkách inteligentní jednání nehledejme, lidé mají tendenci často se chovat zcela jinak než běžně, až absurdně za sebe bojují, přichází agresivita, spouští se iracionalita. Často, když se pak napojíme zpět sami na sebe a vrátí se zpět racionální uvažování, nestačíme se divit a zpětně si přiznáváme, že to třeba bylo přehnané.
Klesá nám naše psychická odolnost, nebo ji jen bereme více v potaz?
Spíše kolísá. Možná je to tak, že si můžeme dovolit být emotivnější, mluvit o emocích, více o nich přemýšlíme, zkoumáme je, věci více vynášíme. Dnes je normální mluvit o nich, dovolit si být citlivější. V některých rodinách se naopak o emocích vůbec nemluví, pocity se vůbec neřeší a automaticky přejímá rodinnou strategii. Tedy ona žádná jedna správná cesta neexistuje, je to vždy o balancování.
Každopádně každý z nás v rámci dne v emocích nějak plujeme a propady jsou v rámci dne běžné. Každý z nás má tu svou sinusoidu různě velkou, někdo se více udržuje v neutrálu, jiný je emotivnější a lítá v křivce nahoru a dolů – všechny možnosti jsou v pořádku, pakliže se tak nějak vracíme ke středu a pakliže nás to dlouhodobě nevyčerpává a nedostáváme se do depresí, ani do mánií.
Je psychická odolnost něco, s čím se rodíme, byla nám vetkána do vínku? Nebo se dá během života trénovat?
Skutečně se rodíme s nějakými předpoklady a máme tendence na věci určitým způsobem reagovat: někdo je třeba více výbušný, někdo naopak emočně stabilnější. Transgeneračním přenosem se některé tyto naše předpoklady přenášejí a záleží i na tom, zda se o emocích mluví, zda se v rodině zpracovávají či potlačují – takže rodinné vzorce v tom hrají také velkou roli. Ale nezapomínejte, že plasticita mozku je velká. Dobrou zprávou tedy je, že tyto podvědomé vzorce lze přetrénovat. Když si budeme z jednotlivých našich reakcí budovat vědomí toho, jak reagujeme, jak se chováme, co se nám děje, máme šanci to změnit. Je zkrátka třeba zpomalit na naši adekvátní rychlost a zvědomit si jednotlivé situace, které žiji, co se děje kolem mne, jak mi v tom je, jaké byly moje reakce a jak bychom si je přáli zažít do budoucna...
Dá se poznat rozdíl mezi tím, když člověk prožívá emoce zdravě – a když už jde o přetížení, které nás začíná zahlcovat?
Je to hodně individuální, ale mohly by nám napovědět dlouhodobější pocity vyčerpanosti, zahlcenosti a podobně – zde už nejsou emoce dobře zpracovatelné. Ráda pracuji se třemi pilíři, které si můžeme minimálně zvědomovat: když už toho je na nás fakt hodně, nejprve nám reaguje tělo, přichází nesoulad, pocit únavy, vyšší nemocnost, necítíme se dobře. Pak už na řadu přichází, když si to začínáme zvědomovat a přichází myšlenky: „je toho na mě moc“, „zase toho mám hodně“, „mám tolik práce a tak málo energie“ a podobně. Pokud se tyto myšlenky rodí poměrně často a jsou nutkavější, je dobré jim v našich životech věnovat pozornost. Třetím pilířem jsou naše blízké vztahy: když už nám i naši milí řeknou: ty jsi nějaká unavená, když nám více lidi lezou na nervy, když přichází více mikrokonfliktů – tady je potřeba se zastavit a vnímat to jako vnitřní barometr. Tady je třeba to změnit.
Co byly podle vás dříve přirozené „tréninky odolnosti“, které dnes v našich životech chybí?
Dříve byl život podstatně více o každodenním překonávání drobných či větších obtíží - už třeba při zajišťování jídla, které nebylo tak snadné získat a nebyl ho takový dostatek. V práci ani doma jste neměli tolik zlepšováků, které by usnadňovaly běžný život. Teplo se netvořilo otočením kohoutku a když jste se chtěli na něco zeptat souseda, museli jste k němu zajít osobně. Práce byla více manuální, což nás udržovalo ve větší fyzické kondici, která je s tou psychickou velmi úzce spojena.
Mizí přirozený pohyb, hlavním kritériem se stává jednoduchost a rychlost. Vezměte si způsob, jakým se přemisťujeme: rodič vezme ráno po snídani dítě, posadí ho do autosedačky, převeze ho z místa A do místa B, tam je vysadí a zasadí do jiného prostředí. Ten malý organismus nemá tolik času se na změnu adaptovat, jako by se s mámou vypravil ven, došel třeba na autobus, v autobuse nějakou dobu pobyl a došel ke školce. Stejně to funguje i u nás dospělých po cestě do práce, kdy odpojení sedáme do auta, vysedneme někde jinde a – fungujme. Nebo v bistru u oběda, kde nás i několikaminutové čekání na jídlo rozčílí... tam si často ani neuvědomujeme, že budeme jíst. Naše adaptace na změny se značně krátí a těla se na změnu nestačí připravit...
A také by naše životy měly být více propojené s přírodou, jako tomu bylo dřív, protože my jsme z ní vyšli, jsme s ní spojení, ale momentálně se od ní silně oddělujeme.
Jak můžeme psychickou odolnost posilovat v běžném životě?
Nejfunkčnějším pravidlem je prevence. A funguje to i tady v emoční a psychické rovině. Jste totiž čerství, nejsnáze si ji vymyslíte, připravíte se na ni, jste v kognitivní fázi, neřešíte ji až v dané stresové reakci: jde o to udržet se v přiměřeném emočním klidu, nepřepodnětovat se. Pak zvládnu snadněji nějaký podnět zpracovat a svou psychickou odolnost tím potrénovat. Tedy dostatečný čas na regeneraci a emoční stabilita.
A když trénujeme psychickou stabilitu u dětí?
Pokud už se s dítětem dostaneme do emoce a i my jsme v emoci, je nejsnadnější to nechat projít a až následně to nějakým způsobem zpětně ošetřit. Tady je důležité si uvědomit, že děti tolik nevnímají to, co jim říkáme, ale nasávají spíše to, co vidí - tedy co děláme, jak skutečně prožíváme a jakým způsobem emoce my sami zpracováváme. Primárně tedy věnujte péči sobě a zkuste zapracovat na tom, aby mohlo dítě přejímat dobře fungující emoční vzorce. Protože pro dítě je klíčové to, co s tou emocí my děláme, ne to, co o ní říkáme, že by se mělo dělat.
Michaela Ehrenbergerovápsychoterapeutka působící na platformě Hedepy  Cílem platformy Hedepy je usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem, a to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Když máme před sebou nelehké rozhodování a pohltí nás rozhodovací paralýza, můžeme zkusit využít některé osvědčené techniky. |
Existují malé každodenní návyky nebo rituály, které mohou naši emoční pohodu a psychickou odolnost výrazně zvýšit?
Každý má rád něco jiného, tipů může být spousta a dají se tvořit různé drobné rituálky: někdo třeba staví na tom, jak nastartuje svůj den, že si zacvičí, udělá si svou oblíbenou kávu nebo čaj. Někdo se zamyslí nad nadcházejícími událostmi a v klidu si naplánuje den. Někdo si dělá rituály vděčnosti a zastaví se před spaním: řekne si, co se mu povedlo, pro co stálo žít – a může to být i drobnost. Malá rekapitulace prožitého je vlastně dovednost.
Když něco funguje, dělejte toho víc a když něco nefunguje, zkuste si najít něco jiného... zkuste poodstoupit a jít na to odjinud. Pochvalte se za to, co se vám daří a zamyslete se, jak toho dělat v tomto ohledu více. Přemýšlejte nad tím, co byste si rádi ponechali. Když vám dělá dobře plavání, najděte si čas na to, abyste si mohli jít zaplavat. A čas na to skutečně máme: uvědomme si, kolik času věnujeme sociálním sítím nebo bezduchým seriálům a věnujte ho něčemu, co nám přináší větší klid, spokojenost a vyrovnanost.
