Veroniku považovalo její okolí za „mimoně“ a slabou ženušku, jíž se jednou její dobrota vymstí. Byla přes dvacet let vdaná za Milana, měli dospívajícího syna a klidný vztah, když se její manžel v kritickém středním věku zakoukal do kolegyně. Mladá holka mu popletla hlavu až tak, že se k ní nastěhoval.
„Bylo to pro mě to nejhorší, co jsem kdy prožila,“ říká Veronika. Nějakou dobu měla pocit, že už nebude moct normálně fungovat, jako by její život skončil. „Nepomýšlela jsem na žádná radikální řešení, ale bylo mi jasné, že od té padesátky zbytek života nějak doklepu a proživořím.“
Netrvalo ani rok a Milana jeho nová přítelkyně vystěhovala. Kam měl jít? Zaplatil si ubytovnu. Tam ho našla jeho žena.
„Když jsem se dozvěděla, jak to s ním dopadlo, vybojovala jsem v sobě nejtěžší boj. Pomohl mi i příběh manželky jednoho našeho slavného herce, který se při natáčení filmu zakoukal do kolegyně, ale jeho paní mu odpustila a teď jsou spolu už mnoho let. Já tehdy prostě za Milanem zajela a řekla mu, ať se ke mně vrátí, že ho mám pořád ráda.“
Odpustila mu. Jak vlastně něco takového funguje?
Přišly síla a klid
„Když jsem to udělala, došlo mi, že možná už zvládnu úplně cokoliv,“ přiznala Veronika. Kamarádky ji nechápaly, tvrdily, že dřív nebo později ten padouch stejně zase zdrhne.
„Jenže já měla pocit, že jsem se skutečně odrazila od toho pomyslného dna, po kterém jsem pár měsíců chodila a topila se. Díky tomu, že jsem vzala svého muže zpátky a fakt mu ten úlet prominula, ke mně přišla síla, jakou jsem v sobě dlouho hledala, ale taky vnitřní klid. Co se mi i může ještě stát, aby mě to zničilo? To, že jsem odpustila i takovou věc, bylo pro mě vyloženě terapeutické.“
Zatnu zuby a nevěra není. V tolyamorii žije v Česku stále více párů |
Veronika si ale také sáhla do svého svědomí. Kolikrát jí hodně lichotilo nadbíhání ze strany kamarádů, flirtování kolegů? Kolikrát se fintila, aby slyšela obdivné větičky a vzbuzovala v chlapících touhy?
„Měla jsem nejspíš štěstí, že se mi žádný nelíbil. Kdyby se objevil nějaký úžasňák, třeba bych taky vzplála jak suchá haluz, vůči tomu asi není nikdo imunní.“
Umíme promíjet sami sobě?Pokud člověk není zrovna sebestředný narcis, má v mnoha směrech výhrady i vůči své vlastní osobě. V tom, aby byl šťastnější, ho blokuje také to, že sám sobě vyčítá různá pochybení, peskuje se za ně, smýšlí o sobě nedobře. Tím ztrácí v sebe důvěru – přece byste nemohli být spokojení s někým takovým! Zakopaný pes řady traumat, depresí a mindráků tkví právě v tomto. Pokud se tedy potýkáte s dlouhodobými problémy, zkuste se s nějakým odborníkem zamyslet, zda vše náhodou netroskotá na tom, že si neumíte odpustit. Jde s tím pracovat. |
Je to už dvacet let, co Milana vyzvedla na ubytovně, a od té doby jim vztah funguje dobře jako dřív, jako před krizí. Nebála se, že ji manžel zase podvede?
„Protože ho znám, vím, že ta slečna byl úlet, on není sukničkář. Obavy jsem tak neměla, vlastně jsem na to fakt docela zapomněla.“
Jde žít dál
Zranění, která lidé denně prožívají, jsou drobná i taková, která podle hesla: „Co tě neposílí, může tě i zabít!“ leckoho srazí na kolena. Znalci lidských duší, například psychologové, psychoterapeuti nebo duchovní, ale vědí, že v podstatě neexistuje provinění, jaké by nemohla jeho oběť odpustit.
Jsou známé dokonce případy vězňů z koncentráků, kteří prominuli kápům a dalším tyranům. I když sami měli doživotní traumata a srdce rozbitá na padrť, dokázali to. Samozřejmě stále ostře vystupovali proti násilí, válce, totalitám, ale to šlo jakoby po jiné koleji.
Popsala to třeba Immaculée Ilibagiza, která byla jako mladá žena málem zmasakrována při genocidě ve Rwandě. Bylo jí dvaadvacet a studovala univerzitu, když roku 1994 tamní Hutuové, členové jednoho etnika, začali masově vyhlazovat kmen Tutsiů, k němuž patřila. Přišla o velkou část své rodiny a ona unikla jen zázrakem, když se s dalšími ženami dlouho tísnila v malé místnosti, zatímco vrazi hledali pár metrů od nich.
Immaculée nakonec řekla, že uzdravení její psychiky přímo záviselo na tom, jestli vrahům odpustí, nebo zda si bude až do konce života připomínat všechny hrůzy s hořkostí a ponížením. I když to nebylo snadné, věděla, že jí samotné přinese to odpuštění velký užitek a osvobodí ji. Dalo jí to sílu začít pracovat pro OSN, založit nadaci pro oběti násilí, ale také se vdát a mít děti.
Úspěšná moderátorka Oprah Winfrey, která zažívala v dětství chudobu a v době dospívání i zneužívání ze strany příbuzných, a přesto dokázala velké věci, uvedla: „Opravdové odpuštění je, když dokážete říct: Děkuji za tu zkušenost.“
Dejte pozor na tyto věciJe třeba shledávat rozdíl mezi netolerováním zla a jeho odsouzením a případným prominutím těm, kdo se ho dopustili. Někomu ublížit je zlé, o tom není žádná diskuse, ale i tak lze odpustit dané osobě – to ale může udělat jen ten, koho se to přímo týká. Za odpuštění někteří lidé ukrývají svou neschopnost jednat a postavit se proti zlu. Třeba žena, která ví, že její partner zneužívá její dcerku, mu promíjí. Ale to nemá s opravdovým odpuštěním nic společného, je to jen strach z násilníka nebo z toho, aby ji neopustil a nezůstala sama. Se skutečným prominutím by musela přijít dcera, až se jí podaří vyléčit všechny vnitřní rány. Odpustit samozřejmě není nikdy snadné a někdy trvá měsíce a roky, než se to podaří. Nepřistupujte tedy k tomu jako k něčemu, co přichází lusknutím prstů – a když to tak nemáte, je vše ztraceno. Často pomůžou teprve další vlastní zkušenosti, terapie a čas. Odpustím, ale nezapomenu! Kolikrát jste něco takového slyšeli nebo sami řekli? Je to ale opravdové odpuštění? Není to jen malý pardon s tím, že si tu křivdu ale stejně pořád připomínáte? „Brumbál říká, že je pro lidi mnohem snazší odpustit druhým, když se mýlí, než když mají pravdu,“ píše J. K. Rowling v knize Harry Potter a Princ dvojí krve. Brumbál má pravdu, skutečně bývá lehčí ospravedlnit ty, kdo chybovali, než ty, kteří se nemýlili. A velmi podobné je to v případech, kdy se někdo omluví, kaje se, snaží se napravit, co napáchal – tam se odpouští snáz. Nicméně ani zatvrzelcům by nemělo být odpuštění upíráno. Třeba jednou prozřou a možná právě poté, kdy se dozvědí, že jim někdo prominul. |
Článek vznikl pro časopis Tina.
