Už ve středověku lidé stáli na náměstích a sledovali popravy jako veřejnou podívanou, která přitahovala davy bez ohledu na věk nebo postavení. Nešlo jen o krutost, ale i o potřebu sdíleného zážitku, silných emocí a potvrzení hranic mezi dobrem a zlem, které tehdejší společnost jasně vymezovala.
Dnes už sice nestojíme před šibenicí, ale princip zůstává překvapivě podobný. Jen se přesunul do jiných kulis a forem.
Místo toho sledujeme dokumenty o leteckých katastrofách, posloucháme podcasty o vraždách nebo hltáme detektivky, ve kterých se zločin stává hlavní dějovou linkou a hybnou silou příběhu.
Tragédie nás přitahují, protože jsou intenzivní, vybočují z běžného života a nutí nás cítit něco, co v každodenní rutině nezažíváme, tedy něco silnějšího než obyčejné starosti.
Mimo ohrožení
Z psychologického pohledu hraje roli i pocit bezpečí, který si často ani neuvědomujeme. Když sledujeme neštěstí z odstupu, uvědomujeme si, že se děje „těm druhým“, zatímco my jsme v danou chvíli v pořádku a mimo přímé ohrožení. Tento kontrast přináší zvláštní úlevu.
Zároveň je to věc, která může být životně důležitá. Mozek si tak totiž zpracovává možné hrozby, sleduje, jaké byly příčiny a jak jim případně předejít. Znamená to, že si tak i vytváří scénář pro případ, že by se něco podobného sehrálo v našem životě. I proto nás tak přitahují rekonstrukce nehod nebo kriminálních případů, které jdou často až do nepříjemných detailů.
Podobný princip funguje i v každodenním životě, třeba při pomluvách nebo sdílení cizích problémů, které se šíří mezi lidmi překvapivě rychle. Když si totiž mezi sebou vyprávíte o neštěstí sousedky nebo kolegy, nejde vždy jen o zlomyslnost nebo snahu někoho poškodit. Často se tím upevňují vztahy a vytváří pocit sounáležitosti, kdy „víme něco, co nás spojuje“.
Mozek v napětíPři kontaktu s ohrožujícími nebo znepokojivými informacemi spouští náš mozek velmi konkrétní chemické reakce, které nás udržují v pozornosti. Aktivuje se takzvaná reakce „útok, nebo útěk“, kterou řídí především amygdala – část mozku zodpovědná za zpracování strachu. Tělo začne uvolňovat adrenalin a kortizol, zrychlí se tep a zvýší se bdělost, jako by hrozilo skutečné nebezpečí. Zároveň se ale zapojuje i dopaminový systém, tedy centrum odměny, které nás motivuje sledovat děj dál, hledat rozuzlení a dozvědět se, „jak to dopadne“. Právě kombinace napětí a očekávání vytváří zvláštní směs nepříjemných i přitažlivých pocitů, kvůli které se od dramatických zpráv nebo příběhů nedokážeme tak snadno odtrhnout. |
Zároveň ale hraje roli i srovnávání, které probíhá často nevědomě. Cizí potíže nám mohou připadat jako důkaz, že na tom nejsme tak špatně, jak se někdy cítíme.
Tento mechanismus je starý jako lidstvo samo, jen se dnes přesunul i do online prostoru, kde se podobné příběhy šíří rychleji, bez kontroly a často i bez souvislostí, což jejich dopad ještě zesiluje.
Potřeba příběhů
Důležitou roli hraje také zvědavost a potřeba příběhů, která je v nás hluboce zakořeněná od dětství. Lidský mozek miluje napětí, zápletky a rozuzlení a právě tragédie to nabízí v nejsilnější a nejvyhrocenější podobě.
Thrillery, detektivky nebo dramatické dokumenty pracují s emocemi tak, aby udržely naši pozornost co nejdéle, často až do poslední chvíle.
Nejde tedy o to, že bychom chtěli zlo nebo ho vědomě vyhledávali, ale spíš o to, že jsme nastaveni reagovat na silné podněty a hledat v nich smysl, který nám pomáhá orientovat se ve světě.
To, že nás přitahují temnější stránky života, neznamená, že jsme nutně špatní lidé nebo že bychom ztráceli empatii. Spíš to ukazuje, jak složitě funguje naše psychika a jak se v ní mísí různé, někdy i protichůdné emoce. V jednom okamžiku dokážeme cítit soucit, v jiném zvědavost, jindy úlevu nebo napětí a všechny tyto pocity se mohou prolínat.
Tragédie v nás otevírají pocity, které běžně držíme pod kontrolou, a zároveň nám pomáhají lépe chápat svět plný nejistot, náhod a nečekaných zvratů.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
