Existují celé stránky o druzích pláče u dětí: z hladu, bolesti, strachu, vzteku, vynucovací… Ale o breku u dospělých se toho příliš nedočteme. A tak nás svazují všelijaká scestná doporučení, jimiž škodíme své psychice.

Nechceme vás nutit plakat nebo brek vychvalovat, ostatně ani odborníci netvrdí, že slzy jsou pokaždé ulevující a očistné. Například americký psycholog Jonathan Rottenberg, který se zabývá lidskými emocemi, tudíž i pláčem, před pár lety uvedl, že brek ne vždycky pomáhá, někdy naopak prohloubí depresi.

Tvrdil, že při prvním dotazu většina lidí řekne, jak jim pláč prospěl, ale když se víc zamyslí, zjistí, že tomu tak nebylo. Rottenberg zmínil, že slzy někdy prohloubí depresi, negativně se na tom podepíše i pocit hanby a rozpaků. Nicméně ani odmítání pláče není zdravé a s tím se právě pojí spousta mýtů. Pojďme je vyvrátit.

Kdo brečí, je slaboch

Tuhle větu slýcháme už od malička, kdy jsme bulili nad rozbitými koleny nebo ztrátou hračky. Častěji to okolí říkalo klukům... V některých z nás tedy mohlo uzrát přesvědčení, že kdo víc pláče, ten je slabší, křehčí, větší bábovka. Ne vždy tomu tak ale je.

Všimněme si toho, že některé ženy, které si často tisknou kapesník k očím a vysloužily si nelichotivé označení „plačky“, ale bývají v těžkých životních situacích daleko silnější než všichni ostatní. K slzám je přiměje třeba filmový happy end, každá smutná i šťastná situace, takže z fotek nepoznáte, jestli zrovna sedí na svatbě nebo na pohřbu. Když ale dojde na to, aby byly někomu oporou nebo samy zvládly náročné problémy, zatnou zuby a vydrží více než zbytek světa.

O některých se zase říká, že jsou hysterky. Ano, existují lidi, kteří používají slzy k tomu, aby na sebe upozornili nebo druhé citově vydírali. Ovšem o každém, kdo častěji pláče, se nedá prohlásit, že je hysterický. Má možná citlivější povahu, což však neznamená, že ho skolí kdejaká lapálie.