Když jsem pro ni za pár hodin přišla, byla uplakaná a zakřiknutá. Prý ji jeden zlý kluk, Tadeáš, kopl, a pak si s ní dvě holčičky nechtěly hrát, že prý je nová. Další holčičky jí nechtěly půjčit kočárek a panenky, protože si ho prý zamluvily první. A pak se jí ještě kdosi smál, že má divné a ošklivé šaty. Bylo toho na ni v jednom dni moc. Prý už tam nikdy nechce chodit. Začala jsem cítit konflikt naší liberální výchovy a okolního světa. Kopající chlapečci, lakomé a posměvačné holčičky – i to je součást světa, stejně jako Buddhovi mrzáci a umírající. Mia je tak citlivá duše a utrpení odmalička nesnáší. Musela jsem si při čtení dětských knížek vymýšlet – kdykoli tam bylo nějaké zlo, brutalita nebo nespravedlnost, hrozně si to brala. Film Hledá se Nemo dokonce odmítla absolvovat – když malý Nemo přišel o maminku, odrovnalo ji to natolik, že jsme museli ihned odejít domů! Vysvětlovala jsem jí, že se nesmí dát. Ješte to nechápe. Je pacifistka. Jako Kristus. Když po ní okolí kamenem, jde proti chlebem. Když jí tuhle na písku braly starší děti kyblík, přidala jim ještě lopatku! Jenže takhle to dál nejde. Jednou půjde do školy. Tam budou další Tadeášové. Někdy si vyčítám, že jsme ji neučili, aby se uměla o sebe postarat a občas ‚zaloktovala‘. Ale snad ještě není pozdě...“
Vždycky existuje řešení
Nikdy není pozdě. Zuzka měla podobný problém, její adoptivní barmský chlapeček je citlivá duše jako Mia. Před adopcí byl zanedbaný, je tedy velmi droboučký a nemůže se silnějším dětem bránit. „Li je sice malý, ale když mu bylo pět a půl, uzavřeli jsme spolu jednoduchou dohodu. Když mu ve školce děti ubližovaly, říkala jsem mu, že ho nemůžu pořád mít pod ‚svými sukněmi‘, ale že ho můžu naučit, jak se o sebe postarat. Stane se pokojným bojovníkem. Přihlásila jsem ho do dětského oddílu tai-či Tygříci, který vedou úžasní učitelé na pražské akademii v Riegrových sadech. Cvičení mu prospívá a málokdo si na něj od té doby troufne.“
