Tchyně a její kámošky o nás říkají, že ji rozmazlujeme, ale já mám pocit, že to není nic negativního. Jak všechno má, tak to taky lehce pouští. Z každým se vždycky o všechno rozdělí. Vůbec nemá v sobě model ‚nemám, nepůjčím, to je moje‘. Někdy je rozdavačná vlastně až moc – tuhle v lesoparku na pískovišti, když jsem si četla časopis a chvilku ji nechala hrát si samotnou, za mnou přišla s rozzářeným obličejem, sedla si vedle mě a mlčela. Až po chvíli jsem si všimla, že nevidím její kolo, které dostala k narozeninám a ze kterého měla velkou radost: ‚Mio, kdepak máš svoje kolo...?‘ ptala jsem se. A ona s bezelstným úsměvem vysvětlila: ‚Maminko, já ho dala tam jedné holčičce, ona říkala, že přesně takové kolo by si strašně moc přála, ale že maminka jí ho nechce koupit, protože nemají vůbec penízky a že nikdy takové kolo ani neměla. Podívej se, jak na něm už umí jezdit, ještě rychleji než já...‘ Nevěděla jsem, co jí na to říct. Pak jsem uviděla poloromskou ušmudlanou holčičku, jak drandí šťastně na Miině kole. Při představě, že jí ho za chvilku sebereme, se mi jaksi udělalo mdlo. Snažila jsem se (ne moc přesvědčivě) Miu trošku vychovávat – vysvětlovala jsem jí, že se musí rozhodnout, ale že nové kolo zatím nedostane. Chvilku váhala, ale pak řekla, že ho té holčičce dá, protože stejně chce raději jezdit na koni. A bylo. Kolo zůstalo holčičce a s Miou chodíme každé úterý na hodiny jezdectví. Ale vyměkli jsme – nové kolo dostala

za měsíc k svátku.



Alan si s ní kreslí, jezdí autem, zpívá, chodíme pořád někam do přírody a za zvířaty, má pár kamarádů ze sousedství – taky andílci, mimochodem. Všechno se zdá být perfektní. Jenže první problém nastal, když jsem se loni rozhodla, že půjde do školky. Ona souhlasila. Její svět byl až do prvního školkového dne rájem, ve kterém nehrozilo nic ošklivého. Kromě zarděnek, boule a dvou včelích žihadel zažila snad jen samé pěkné věci a měla v dobrotu světa i lidí absolutní důvěru. Připadalo mi to jako Buddhův příběh – jeho otec ho chtěl ušetřit pohledu na lidské utrpení a bídu, tak ho jako maličkého prince bedlivě střežil v paláci a přilehlých zahradách, kde kvetly květiny a všichni byli bohatí, šťastní a krásní. Když se jim pak malý princ nedopatřením dostal do normálního světa, mezí špínu a bídu města, žebráky, mrzáky a umírající, dostal šok a začal se ptát po příčinách utrpení. Říkali jsme si, že Miu dáme do normální školky, která je nedaleko našeho domova. Mia tam první zkušební den statečně vstoupila, zamávala mi a zmizela mezi dětmi.


  6:00,  aktualizováno  31. března 2019 13:37