Některé kamarádky si často stěžují, že mají doma místo dětí malé ďáblíky. Neustále zlobí, lítají, šlapou ostatním dětem schválně na nožičky, berou jim hračky a rozbíjejí kdeco. Ano, když vám vaše dítě už podruhé vylije čisticí vodičku do klávesnice vašeho nového notebooku a sousedka si třikrát denně stěžuje, že tluče jejich dcerku i kocoura, možná z něj budete nešťastná. Prostě máte důvody ke stížnostem typu: „Mám doma ďáblíka, nevím, co s ním...“ Nedávno se však z mnoha stran vyrojily stížnosti úplně opačné.
Andělé to mají těžké...
Kamarádka Markéta dokonce přišla s pláčem: „Mám doma pětiletého andílka, dcerušku Miu, a nevím, co s ní...“ Nechápala jsem. „Jak, nevíš, co s ní, to je přece skvělé mít doma takové zlaté děťátko, ne?“ Prý není. Andělé totiž mají v dnešní době těžký život. Markéta se po chvíli rozpovídala: „Od narození jsme s Alanem byli z Mii úplně hotoví. Nejsem žádná hysterická mamina, která je upnutá na dítě a nemá jiné zájmy, ale oba jsme jí věnovali pozornost. Když jí bylo deset měsíců, Alan jí k usínání předčítal zenbuddhistické povídky. Tvrdil, že to četl ve své oblíbené knize. A že prý i takhle malá všemu rozumí. Já byla, pravda, trošku skeptická, ale musím uznat, že Mia vždycky docela potichu a se zaujetím poslouchala. Já s ní taky mluvím o všem – o problémech, hádkách s Alanem, nových šatech, které si chci koupit. Má úžasný vkus. Párkrát mi rozmluvila koupi hadříků, které bych stejně nikdy nenosila, a párkrát zase v butiku sáhla po modelu, o který já bych ani pohledem nezavadila. Nakonec jsem ho koupila a patří k mým nej nej. Má v rodině platné rozhodovací právo. Když jsme loni kupovali dům, realitní agent z nás málem dostal infarkt – mně i Alanovi se dům líbil, ale já po prohlídce říkala, že ho ještě musí vidět a schválit moje dcera. Když jsem další den mojí čtyřletou princeznu přivedla na prohlídku, nebyl schopen slova... Divil se, že se jí vůbec ptáme. Taková nehoráznost. Jasně že se ptáme, je přece součástí naší smečky! Mia vždycky všechno dostala. Panenky, oblečení, knížky.
