Negativní, někdy až sprosté a urážlivé názory bohužel převládají. Proč tomu tak je? Každý se může veřejně vyjádřit, k čemu chce. Bohužel v posledních letech po nástupu internetu mají někteří lidé pocit, že mohou komukoli poslat jakýkoli vzkaz a nic se jim nestane.
„V té sukni vypadáš tlustě“ nebo „Není tvůj syn postižený?“ To je každodenní realita těch, kdo přidávají na sociální sítě fotky ze svého života.
Nejedná se v tu chvíli o konstruktivní kritiku, ale o zlý vzkaz, který má jediný cíl – daného člověka dehonestovat a ublížit mu. Co k tomu dotyčné vede?
„Někoho vede touha sdílet názor a cítit, že jeho hlas má váhu. Jiného zase potřeba vymezit se, ukázat příslušnost k určité skupině. Roli hraje i prostá nuda a impulzivita, protože reagovat je dnes otázkou vteřin. Jde o široké spektrum, kde se aktivní menšina projevuje výrazně častěji než tichá většina,“ vysvětlil pro Pestrý svět psycholog Pavel Pařízek.
Klávesnice versus debata
Na vině je i určité odcizení – jako by nám nedocházelo, že ten, komu vzkaz píšeme, je živý člověk. Umíte si například představit, že by vám na ulici cizí člověk vmetl, že máte moc velký zadek?
Klávesnice ovšem snese i to, co by jinak bylo naprosté tabu. Obrovský problém tkví i v tom, že zatímco k pozitivním komentářům dá maximálně někdo „srdíčko“ nebo „lajk“, ty negativní a posměšné se většinou ještě víc rozebírají a každý takový člověk (ujal se pro ně název troll nebo hejtr) má tendenci přilít olej do ohně.
„Lidská pozornost je evolučně nastavena tak, aby reagovala přednostně na hrozby, nesouhlas a konflikt, protože ty kdysi rozhodovaly o přežití. Negativní obsah proto budí emoce intenzivněji a rychleji, vtahuje další účastníky do reakce a algoritmy sociálních sítí tuto tendenci dále odměňují, neboť vyšší zapojení znamená vyšší dosah,“ vysvětluje odborník působící na platformě Terapie.cz.
Není to tedy projev úpadku společnosti, jak se někdy uvádí, ale souběh nastavení mozku a technologie, kterou využívá.
Nemůže za to jen anonymita
Politici v posledních měsících často opakují, že kdyby byly profily na sociálních sítích ověřovány občanským průkazem, dost možná by většina „hrdinů“ schovávajících se za anonymitu, odpadla. Psycholog ale uvádí, že jen toto problém není.
„Anonymita sama o sobě není příčinou nepřátelského chování, spíše uvolňuje to, co v daném člověku už je. Snižuje pocit odpovědnosti a odstraňuje obavu z dohledatelnosti, čímž oslabuje vnitřní zábrany. Současně je ovšem třeba dodat, že řada nejtvrdších projevů dnes probíhá pod plnými jmény a profily, takže anonymita není nutnou podmínkou. Lze ji proto vnímat jako zesilovač sklonů, nikoli jako jejich zdroj.“
Hejtři nejsou vždy zlomené osoby
Známé tváře a sledované osobnosti si často nepřátelské chování svých sledujících (nebo diskutujících pod články) vysvětlují větou: „Jsou nespokojení a na nás si jen kompenzují vlastní neštěstí“. Je to ale skutečně tak?
„Představa, že hejtři jsou nešťastní a frustrovaní lidé, je částečně pravdivá, částečně jde ale o útěšný stereotyp. Útěšný proto, že nám dovoluje útoky nebrat vážně a vidět v útočníkovi pouze poraženého,“ vysvětluje Pařízek.
Výzkumy podle něj naznačují, že u části soustavně agresivních uživatelů se skutečně objevují rysy jako nízká empatie, sklon k sebeprosazování na účet druhých nebo radost z provokace. To ale neplatí univerzálně. Mnoho ostrých komentářů píší jinak běžně fungující lidé v momentální emoci, ze skupinového tlaku nebo z přesvědčení, že hájí správnou věc.
Co je kyberšikana
|
Redukovat všechny kritiky a útočníky na „nespokojené existence“ je proto podle odborníka nepřesné a paradoxně to brání pochopení toho, co se vlastně děje. A sice že lidé pomalu ztrácejí soudnost, empatii a neuvědomují si, že se dopouštějí trestného chování.
Takoví lidé se totiž dopouštějí kyberšikany (více o ní v boxu). A to může mít na citlivější jedince negativní dopad.
„Co se týče možné újmy, je namístě střízlivost bez zlehčování i bez dramatizace. Nepřátelský komentář většinou nezanechá trvalé následky. Problém nastává při koncentraci a opakování, kdy se na člověka snese vlna reakcí najednou nebo když útoky míří na citlivé téma a na osobu, která má omezenou oporu v okolí,“ uzavírá Pařízek.
Může se objevit úzkost, narušený spánek, stažení se z veřejného prostoru i pokles sebehodnoty. I proto je tak namístě na toto chování upozorňovat, nahlašovat nevhodné komentáře a nebát se proti nim ohradit, nebo se dokonce obrátit na policii!
Teenageři jsou citlivější
Dospívající generace žije s telefonem v ruce. Právě teenageři mají největší tendenci si negativní komentáře brát osobněji.
„Míra zásahu silně závisí na osobnostní odolnosti, na životní situaci a na tom, zda dotyčný komentářům přikládá váhu reálného hodnocení své osoby, nebo je dokáže vnímat jako šum prostředí, který o pisateli vypovídá zpravidla víc než o adresátovi,“ vysvětluje psycholog. Mluvte o tom se svými dětmi otevřeně a nedopusťte, aby na to byly samy.
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
