Sršíte energií jako atomová elektrárna, stihnete toho víc než tři průměrné lidské bytosti a všechno vás to nesmírně baví? To se máte. „Ale stejně buďte opatrní,“ varuje Karolína Ponocná Kamberská.

„Mám dny, kdy jsem velmi svěží. A dny, kdy jsem velmi tuhý. Však mám-li bejt upřímnej, musím říct, že převažujou ty druhý.“ Tenhle text od Marka Ebena nedokážu vyhnat z hlavy ani ve svěžích, ani v tuhých dnech.

Ale tipla bych, že ho Marek musel napsat velmi mladý. Protože každý aktivní člověk se postupem času dopracuje k poznání, že energie plodí energii, a tak se mu kupí svěží dny. Je to krásné, vzrušující – a nebezpečné.

Máme doma i v blízkém okolí partu velkých i malých dětí. Jsou obdivuhodné. Dokážou s velkým vypětím studovat, pařit, makat a pak odpadnou a týden spí do dvanácti. Po poledni se dopotácí do kuchyně, něco sezobnou přímo z hrnce a jdou si zase lehnout.

Když se naše velké děti dostanou do tohoto stadia, kterému něžně říkáme „zombíci“, nemá cenu jim navrhovat jakoukoliv aktivitu (tím nemyslím jen procházku se psem, ale ani oblíbené kratochvíle jako paddleboard nebo kolo), protože vám vždycky od povědí s prázdným výrazem: „Na to teda fakt nemám sílu.“

Podle mě je to generační záležitost. Také jsme ve dvaceti odpočívali, zcela vyčerpáni životem.

Podle lidové moudrosti „mladí ležáci, staří žebráci“ by dnes měly být ulice obležené bezdomovci středního věku, ale kupodivu z nás žebráci nejsou. Každý totiž časem dojde k poznání, že není nic tak unavujícího jako nicnedělání. A že jestli vás něco fakt osvěží, nakopne a inspiruje, tak je to aktivita.

Když tedy dorazí na víkend moje neuvěřitelná švagrová, která má rodinu a k ní stíhá dvě náročná zaměstnání najednou (jedno ve dne, druhé v noci), srší energií. Nedá si vymluvit, že udělá salát, vyklidí myčku, procvičí psa a poskládá mi čisté prádlo, protože co by seděla, sezení ji nebaví.

Znám spoustu takových „mladých ležáků, starých akčňáků“. S řadou z nich jsem propařila mládí, a tak dobře vím, že byli v určitém věku hluboce unaveni a lehce depresivní (ano, to je další věc – pasivita způsobuje depky, testováno na lidech včetně autorky tohoto textu). Dneska je vidím v úplně jiné roli. Děti jim už obvykle odrostly. Takže je moudří rodiče nechávají na pokoji a mají čas sami na sebe.

Což v praxi znamená: konečně můžou pořádně pracovat i žít! Deset hodin denně makají (strašně moc se jim najednou daří). Konečně můžou fotit (znám muže, který začal v pětačtyřiceti a vzápětí dostal dvě ocenění v soutěži Czech Press Photo). Začnou běhat ultramaratony. Udělají si kurz pro lektory vinyasa jógy a večer po práci učí v jógovém studiu, které s partou známých vybudovali v podkroví. Absolvují sommelierský kurz, jezdí do Toskánska, seznámí se s hromadou místních vinařů a pak rozjedou ve velkém prodejní degustace. Začnou pořádat festival malých divadel, který si za dva roky získá obrovskou prestiž. A tak dále.

Když zjistíte, že energie plodí energii, už se nikdy nechcete zastavit. Milujete život, baví vás všechno, co děláte, najednou sklízíte úspěch a obdiv. Vlna energie vás nese jako divoká řeka. Nechci nikoho strašit. Teda vlastně chci.

V mém okolí už řada šťastně rozjetých akčních hrdinů musela zpomalit proti své vůli. Zradilo je tělo. Nečekáte, že v okamžiku, kdy je vám tak skvěle, může přijít mrtvice, přechozená borrelióza, rakovina… Asi nemusím psát víc děsivých slov. Ale je to tak – náš organismus má svou potřebu rovnováhy. A my, neseni vlnou euforie, nechceme vnímat jeho signály a už vůbec se mu podřizovat.

„Stres může být i pozitivní, a ten kupodivu tělu vůbec nevadí. Když děláte něco, co vás baví, může vás stres naopak stimulovat. Ale vždy ho musíte vyvážit pohybem, člověk je určen k pohybu, je to naše základní potřeba,“ říká kardioložka z Nemocnice na Homolce Eva Mandysová.

Poflakování povoleno. Proč je nicnedělání skvělým způsobem odpočinku

Podle jejích zkušeností i lékařských výzkumů není zběsilá aktivita škodlivá sama o sobě, ale záleží na tom, jakým způsobem ovlivní náš životní styl. „Dost často se stává, že když věnujete spoustu času práci, pak už nemáte čas nebo energii hlídat si další složky dobrého života – kvalitně a v klidu se najíst, pohybovat se venku, pravidelně a vydatně spát, bavit se s lidmi, s rodinou. A tohle všechno vaše tělo nezbytně potřebuje, aby bylo dlouhodobě zdravé a odolné vůči nemocem.“

Naopak, leckdo všechny tyhle „podružné“ věci začne odkládat na neurčito, když se mu začne dařit v podnikání či v jiné činnosti, která ho baví a naplňuje. Kuřáci dobře vědí, že když mají rychlá životní období, tak také rychle (a tím pádem i více) kouří. A všichni asi známe situaci, kdy se zabereme do práce natolik, že polední jídlo odbudeme instantní polévkou u počítače a věnujeme jí jen tolik pozornosti, abychom ji nerozlili do klávesnice…

Druhým extrémem – stejně častým a asi ještě nebezpečnějším – je bezmyšlenkovité uzobávání. Místo toho, abychom si udělali hodinku na pořádný oběd (třeba vývar a kousek masa se zeleninovým salátem), jedeme v koloběhu, kterému jeden dietolog říká „celodenní pastva“. Spaseme všechno, co je v dosahu. Kus čokolády, hrst chipsů, jogurt, dva koláče, skleničku portského, banán, plátek slaniny, arašídovou tyčinku…

Celý den bezmyšlenkovitě ládujeme tělo potravou, která je k ničemu, protože důležitých látek v ní tělo najde pramálo, a prázdnou energii v tomhle množství opravdu na sezení u počítače nepotřebujeme. Lékaři se shodují, že jedním ze základních pilířů zdraví je jíst kvalitně a málo. Což je tedy pravý opak toho, co obvykle děláme, když „máme fofr“.

„Často se mluví o tom, jak blahodárná je pro člověka středomořská strava, a fakt je, že třeba onemocnění kardiovaskulárního systému se vyskytují v jižní Evropě významně méně než v mnoha jiných částech světa,“ dodává doktorka Mandysová.

„Přisuzuje se to třeba olivovému oleji, resveratrolu obsaženém v červeném víně, mořským rybám a tak. Ale málokdo si všímá jedné zásadní věci: součástí tamního života je v klidu se najíst a po obědě si dát šlofíka, nebo aspoň krátký odpočinek, než se znovu pustíte do práce.“

Dopřejte svému tělu i duši zasloužený odpočinek

Někde vydrží všechno a někdo má práh vyčerpání mnohem níže. Proto si velké firmy vybírají manažery i podle toho, jakou vydrží zátěž – duševní, ale i tělesnou. Než někoho zaměstnají, často testují, jak vydrží nejen pracovní a psychický stres, ale i fyzickou zátěž, alkohol a různé nepohodlí, třeba nevyspání. Vyberou si ty fyzicky zdatné, protože jejich práce je pak vystaví velké zátěži, a každý to zkrátka dělat nemůže.

Uspěla byste? Sama u sebe mám velké obavy. Schopnost vydržet dlouhodobý stres je otázkou tréninku, životního stylu i genetické výbavy, můžete ji tedy ovlivnit jen částečně. Pohodlný život vás logicky na zátěž moc nepřipraví. Stejně tak nepomůže, když se přepracujete až k syndromu vyhoření. Optimální je najít rovnováhu, která vám umožní věnovat se intenzivně práci, ale denně ji kombinovat s dalšími věcmi, jež vám dodají klid. Proběhnout se v parku se psem, dát si večeři s rodinou, odpojit se od netu a přečíst si pár stránek knížky. Dokud tuhle rovnováhu nemáte, riskujete, že právě vám vysoké zatížení ublíží.

Jde i o dědičnost. Pokud vaše matka byla vždycky spíš líný pohodář, který se do ničeho moc nehrnul, je dost možné, že máte v genech totéž (anebo jste to od ní prostě odkoukala). Ale geny jsou – jak známo – nevypočitatelné, takže můžete být naopak nesmírně akční a houževnatá po pradědovi (což může ještě umocnit fakt, že lenost vaší mámy vám celé dětství lezla na nervy).

Výzkumy i zkušenosti ale ukazují, že přehnaná snaha vydělat a mít úspěch nevede k vytouženému štěstí. Jistě, chudoba není sexy. Všichni chceme mít příjemné bydlení, slušivé oblečení, dobré jídlo, sem tam kino a knížku a nějakou tu dovolenou.

Ale proč se někdo honí jako zběsilý, aby měl luxusní značky a pět nemovitostí, to už je spíš otázka pro psychologa. A ten vám pravděpodobně řekne, že velké bohatství ještě z nikoho šťastného člověka neudělalo. Na to ovšem nepotřebujeme odborníky. Stačí se pozorně rozhlédnout kolem sebe. Takže pokud nemáte v genech potřebu makat čtrnáct hodin denně, není opravdu nutné se do toho nutit.

To mám jako přestat pracovat? Tuhle otázku mi nedávno položila rozčilená kamarádka, když jsem se neudržela a zeptala se jí, jestli vůbec někdy odpočívá: vypadala, že už se několik měsíců nepřetržitě nervově hroutí. Nikdo by se jí nedivil: pracuje, má malé děti – to samo o sobě stačí na to, aby se člověk občas cítil na konci sil.

Odpočinek je životně důležitý. Dopřát bychom si ho měli každý den

Jenže její problém je jinde. Ona chce být dokonalá. Její chlapeček chodí do školky, kde se pravidelně pořádají zcela zbytečné soutěže ve zručnosti maminek… Nechápu to, do školky přece chodí děti, proč mají soutěžit matky? Přesto maminky, které toho mají už tak dost, poctivě nosí jednou za měsíc švestkový koláč do soutěže, masku na karneval do soutěže, vystříhaný betlém do soutěže. A tak přijdou v pět z práce, udělají úkoly se staršími sourozenci, uvaří večeři, uloží děti a do jedné v noci vyrábějí betlém. „A to je povinné?“ ptám se nevěřícně kamarádky. „Ne, to není, ale většina ženskejch nosí, tak musím taky, abych nebyla za špatnou matku, vždyť víš, jaká je to tady drbárna.“

Ne, nemusí. Můžeme v klidu pustit k vodě všechno, co je nepovinné. Nemusíme dokonce mít ani naklizeno. Nemusíme mít dokonalé nehty (všimněte si, že i Francouzky proslulé svým šmrncem, mají nehty většinou přírodní). Nemusíme na každý víkend vymýšlet hodnotné výlety – někdy se můžeme klidně i flákat doma v pyžamu, celá rodina to jistě ocení (tahle bohulibá činnost přece baví každého). Nemusíme sehnat všem členům rodiny věci, které jsou právě cool a trendy… Malé děti zvládnou mít trapnou propisovačku a velké nechť si novou koupí samy z kapesného.

Není nutné běhat jako křeček v kole. Naopak je nutné zachránit si život.

My všichni, kteří jsme se naučili, že energie plodí energii, bychom měli vidět velký vzor v „mladých ležácích“. Protože když to tak sleduju všude kolem sebe, zdá se mi to jasné. Zachrání se jen ten, kdo si po vlně energie umí vyčistit hlavu při fotbálku a pak si lehnout, zatáhnout závěsy a pět hodin v kuse zírat na oblíbený seriál.