Pouto mezi matkou a dítětem je nenahraditelné. Matka své ratolesti za každé situace kryje záda, chrání ji a pomáhá. O to horší je pak okamžik, kdy už to přestane být žádoucí. A když je rodinné hnízdo znenadání prázdné...
Řada žen má v životě jeden zásadní cíl – stát se matkou a vychovat ze svého potomka šťastného, úspěšného a dobrého člověka. A nezřídka této snaze obětují všechno a často upřednostňují jeho potřeby před těmi vlastními.
Je to přirozený pud, stejně jako u každého jiného tvora v přírodě, který svá mláďata chrání, krmí a předává jim zkušenosti. Jsou ale matky, které nechtějí nebo neumí nechat své děti vydat se vlastní cestou.
A když už, tak se značnými rezervami – i v dospělosti mu přispívají na domácnost, vyvařují, perou špinavé oblečení... A tím vytvářejí novou pupeční šňůru. Když pak dojde k jejímu přetržení (a dříve nebo později k tomu zkrátka dojít musí), nezřídka se potýkají se syndromem prázdného hnízda.
V psychologii tento pojem nehledejte
Že jste o tomto pojmu nikdy neslyšeli? Není divu, nejedná se o oficiální diagnózu, spíš o soubor několika symptomů dohromady. „Rodiče mohou zažívat pocity prázdnoty, smutku, nepotřebnosti, vzteku… Každý reaguje individuálně a musí hledat způsob, jak se v novém uspořádání naučit žít. Sám se sebou, ale i s partnerem,“ popisuje psycholog David Vaněk.
Proč se to děje? Na to nemají odborníci jasnou odpověď. Zatímco někteří rodiče osamostatnění dítěte vítají, jiní právě zmíněné projevy prožívají již v jeho pubertě.
„Když syn začal ve dvanácti letech jezdit na kroužky sám a nechtěl, abych ho doprovázela, byla jsem v šoku. Naléhala jsem na manžela, abychom si pořídili další dítě,“ popisuje čtyřicetiletá Andrea.
Nabyla totiž dojmu, že už jí kromě práce na světě nic nezbylo. A přesně v tom tkví problém – bez ohledu na věk ratolesti. Rodiče totiž svůj život po narození dítěte od základů mění. Často ztrácí vlastní koníčky, partnerský život odsouvají na druhou kolej a vše se točí jen kolem péče o potomky. Není divu, že po letech jen sklízí to, co sami zaseli.
Dítě by nemělo být kamarád
Dost možná tyto pocity nechápete a napadá vás, že vy sami jste na svých rodičích žádný smutek po vašem odchodu z domu nepozorovali. Je ale nutné si uvědomit, že váš vztah s nimi byl nejspíš radikálně odlišný. Vztahy mezi rodiči a dětmi se za poslední dekády výrazně proměnily. Dospělí si s dětmi otevřeně povídají, berou je jako kamarády a rovnocenné partnery. A právě to je jeden z impulzů, proč se následně častěji dostavuje pocit bezmoci – je to, jako když skončí dlouholeté přátelství.
Když to nevyjde a dítě se vracíKe smutku z toho, že si dítě zařizuje vlastní domácnost, není důvod. Nikdo neodchází navždy. Je velká pravděpodobnost (a kdo to skutečně nezažil?), že se po prvním nezdaru vrátí vaše ratolest zpět tam, kde se cítí nejbezpečněji, a sice domů. V tu chvíli byste si ale měli určit jasná pravidla, protože jinak se z kolotoče smutku a radosti nikdy nedostanete. Základem je přispívání na chod domácnosti, zapojení do domácích prací a také předem daná lhůta, do kdy u vás může zůstat – v řádech měsíců, nikoli let. A až skutečně odejde? Můžete to využít k tomu, abyste si z jeho dětského pokojíčku udělali pracovnu nebo šatnu. Jako host se přece vždycky vyspí třeba na gauči... |
Podle odborníků je to největší úskalí „moderního rodičovství“. Ano, dítěti byste měli naslouchat, řešit s ním problémy a vnímat jeho potřeby, ale současně by vás mělo stále vnímat jako autoritu. A stejně tak vy ho vnímejte jako své dítě, nikoli sobě rovného partnera, kterému se svěřujete.
Jak vyplývá z výzkumů, za pocity osamocení a příchodu syndromu opuštěného hnízda si rodiče mohou sami, a to právě vinou špatného nastavení rodičovských rolí. To, že se stanete rodiči, totiž ještě neznamená, že váš vlastní život skončil. Když se jedinou náplní stane starost o potomka, nemůže to dopadnout jinak než katastrofou.
A to pro všechny strany. Dítě nebude dostatečně soběstačné, je velká pravděpodobnost, že „mamahotel“ nebude chtít opustit ani po třicítce, a vy najednou zjistíte, že kromě dítěte nemáte vůbec nic.
Obnovte znovu pouto s partnerem
Pryč proto s předsudky, že nemůžete odjet s kamarády na dovolenou, že je na to dítě ještě malé, nebo že je třeba i ve dvanácti letech kontrolovat jeho osobní hygienu. Nechte dýchat jeho i sebe a předejdete tím v budoucnu mnoha obtížím.
„Rodiče musí procházet procesem osamostatnění se společně s dětmi. Musejí se učit vyrovnávat se se změnami jejich potřeb a postupnou separací. Každá fáze, která přináší nový stupeň dětské samostatnosti a jejich jiné potřeby, je pro rodiče náročná a fáze ‚prázdného hnízda‘ je přirozenou součástí vývoje vztahu rodič – dítě,“ vysvětluje psycholog.
Čemu však budete muset čelit za každé situace, je, že zůstanete s partnerem sami. Otec i matka si za tu dlouhou dobu zvykli, že je dítě potřebuje. Dvacet let potlačovali vlastní potřeby. Teď už nejspíš žádná přání a touhy nemají, a proto často dochází k tomu, že s údivem zjistí, že žijí vedle naprosto cizího člověka.
„Tak jako si zvykneme o někoho pečovat, a je to většinou velmi náročné, musíme se i naučit být zase sami, případně se svým partnerem,“ vysvětluje odborník.
Souvislost rozvodů s odchodem dětí z domova patří mezi ty nejčastější a hledání nové cesty k partnerovi k těm nejtěžším. Všechno ale jde, když se chce! Vraťte se opět na začátek – povídejte si o svém dni v práci, randěte nebo se pusťte do rekonstrukce bytu. Cokoli, co vám pomůže váš vztah obnovit, je vítané.
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
