Pravdou je, že anekdot na toto téma koluje mezi lidmi neuvěřitelné množství. Skoro stejně tolik jako vtipů o blondýnkách.
S lehkou nadsázkou lze říci, že každá potenciální tchyně je už předem zařazena do této nelichotivé škatulky, bez ohledu na to, zda splňuje příslušná kritéria navýsost protivné a věčně se vměšující osoby, která absolutně nerespektuje prostor mladého páru, je panovačná, chvílemi až nesnesitelná a má neustálou tendenci všechno kontrolovat a hodnotit (samozřejmě zcela nemilosrdně). V krajních případech až do té míry, že se jí podaří mladé manželství definitivně rozbít.
Role super matky
Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Samozřejmě existuje nespočet případů, které do slova a do písmene potvrzují výše uvedené a kde hraje roli celá řada faktorů. Například vztah matky a dítěte, který i v dospělosti zůstává nezdravě pevný, kdy mladý člověk není schopen se od matky odpoutat nebo kdy matka není ochotná nechat ho žít jeho vlastní život.
Psychologové tento jev, který bývá poměrně častý, častý nazývají nedokončenou separací a upozorňují na to, že se může táhnout rodem i přes několik generací.
K takovému chování vedou tchyni obvykle následující důvody: roli matky zasvětila celý svůj život a nehodlá se jí vzdát ani v době, kdy její syn nebo dcera jsou už dávno dospělí a mají vlastní děti – i vnoučata je přece třeba řádně vychovat a má snad někdo v tomto směru bohatší zkušenosti nežli ona?
Možná je to ale ještě jinak. Tchyně žije sama (nebo ve vztahu, kde se partneři jeden druhému odcizili), nemá žádné kamarádky, kariéru ani koníčky, a potřebuje tím pádem nějakou životní náplň. A taky pocit hodnoty – vědomí, že ji druzí potřebují (její pomoc, názory). Nebo jde zkrátka o typ člověka, který nutně musí mít vše pod kontrolou. Tudíž i chod mladé rodiny.
Nevyžádané rady
Každá tchyně samozřejmě není nesnesitelná a panovačná. Je i spousta takových, které svou roli přijmou vyrovnaně, mladým se nijak nevnucují, ochotně přispějí radou pouze tehdy, jsou-li o to výslovně požádány, a s radostí se ujmou babičkovské úlohy.
V opačném případě je ale zapotřebí vytyčit tchyni jasné hranice, slušně, empaticky a zároveň pevně a nekompromisně. Přičemž platí, že čím dřív to uděláte, tím lépe pro vás. Nechcete si přece ve svém vlastním domově připadat jako vetřelec, kterého tchyně neustále za něco peskuje?
Něco podobného zažila kdysi Daniela, kterou spory s tchyní nakonec stály to nejcennější – manželství. A pocit sebehodnoty – ten jí manželova matka srazila hluboko pod bod mrazu.
„Bylo to příšerných sedm let. Ačkoli jsme bydleli dvacet kilometrů od sebe, tchyně u nás byla pečená vařená. Chovala se jako doma. Aniž se zeptala, po příchodu začala hned automaticky přerovnávat nádobí v myčce, oblečení v šatníku nebo jídlo ve spíži. Dávala mi tím najevo, jak totálně jsem neschopná, když si ani nedokážu zorganizovat vlastní domácnost. O dětech ani nemluvím. Všechno bylo špatně. To, jak jsem držela lahvičku s mlékem, jak jsem žehlila dupačky, jak jsem mixovala mrkev na kaši. Cítila jsem se jako úplná nula, bylo to tak strašně ponižující. Manžel se mě, bohužel, nikdy nezastal. Často jsme se kvůli tomu hádali. Nakonec jsem se před tchyní začala zamykat, prostě jsem dělala, že nejsme doma. Bylo to fakt psycho. Ve finále jsme se rozvedli, přestěhovala jsem se do domu k našim a konečně mám klid.“
Hlavně trpělivost
Podobným koncům lze předejít jedině tím, že nebudete čekat, až vyvstanou vážné problémy, ale včas si s partnerem vybudujete pevný a odolný vztah, který nic zvenčí nebude mít šanci narušit. Také spolu otevřeně mluvte (komunikace je základ dobrého partnerství).
Stanovte si své vlastní hranice a sdělte svému protějšku, co je pro vás únosné a co už je takříkajíc za hranou.
A obrňte se velkou trpělivostí. Někdy to holt chvíli trvá, než si dospělý člověk uvědomí, že v první řadě je především partnerem, a až potom synem.
