Známé české přísloví praví: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Proč ale zbytečně riskovat? Dobám, kdy se automaticky předpokládalo, že ženy nemají žádné velké ambice, už dávno odzvonilo.
Stejně jako namlouvacím rituálům, kdy se do domu budoucí nevěsty vypravil ženich společně se svým otcem, dohazovačem nebo družbou, který dojednával otázky kolem věna. Úkolem dívek bylo tehdy jediné: sedět pěkně doma, chystat si výbavu a čekat, až na dveře zaklepe nastávající choť.
Něco takového zní dnes jako úsměvná báchorka ze zaprášeného venkovského románu. Současné ženy jsou emancipované. Mají své vlastní touhy, sny a představy o životě a nesedí nečinně s rukama v klíně v rozechvělém očekávání věcí příštích. Berou osud do svých rukou a investují energii do odvážných plánů.
Má to ovšem malý háček. Abyste něco takového mohla podnikat, musíte si věřit. Nedat se strhnout názory těch, kteří už předem všechno vzdávají. Jinými slovy, musíte mít sebevědomí.
„To vypovídá o tom, jak celkově vnímáte samu sebe. Jak se posuzujete a hodnotíte. A jak zvládáte životní události. Už samotný výraz je složen ze dvou slov: sebe-vědomí, to znamená být si vědom sebe a své ceny. Sebevědomý člověk se umí pochválit, asertivně komunikovat, má nadhled, nebojí se prosadit a dokáže říct ne. A to jsou důležité dovednosti,“ podotýká Jana Ondříčková, lektorka a poradkyně v oblasti komunikace.
„Schválně, zkuste se otestovat. Představte si, že jste v kině a na plátně vidíte postavu, jak sedí a čte časopis. Ta postava jste vy. Jak byste se v daném okamžiku hodnotila? Co vidíte? Sebevědomou pohodovou ženu, která umí být i bojovnicí, když je to třeba, anebo uštvanou, nešťastnou a ukřivděnou schovanku, která čeká, až ji někdo najde? Sebevědomí je úhel pohledu. Většinou řešíme, jak nás vidí naše okolí. To ale vidí jen to, co mu ukážete.“
Jaká matka, taká Katka
Málo naplat, zdravá dávka sebevědomí je dnes nezbytností. To, jak se vnímáte, jak o sobě smýšlíte, jak reagujete v různých situacích, to vše je základem vašeho spokojeného života, profesního i soukromého.
Sebevědomí určuje, jak úspěšná jste v práci, jak trávíte volný čas, jak o sebe pečujete. A samozřejmě i to, jak vám fungují či nefungují vztahy. Žena, která zná svou cenu a cítí, co doopravdy potřebuje, si podle toho vybírá i partnera – muže, který nemá potřebu s ní manipulovat ani ji jinak zneužívat.
Sebevědomí se v neposlední řadě projevuje v tom, jakým způsobem přistupujeme k výchově. „Ne nadarmo se říká: Jaká matka, taká Katka. Nízké sebevědomí u ženy často zapříčiní, že se dopustí řady chyb a neúmyslně tak vychová slabocha, nebo naopak drsňáka. Sebevědomí matky ovlivňuje také úspěchy dítěte, třeba ve škole. Maminka je totiž zároveň vzorem. Dítě se od ní zcela spontánně (pozorováním) učí, jak o sebe pečuje, jak se vyrovnává s problémy a frustracemi, jak zvládá chyby a dokáže je napravit, jak si umí, anebo neumí říct o pomoc, jak přijímá nové výzvy a řadu dalších věcí,“ vysvětluje Jana Ondříčková.
Právě v rodině to celé začíná. Sebevědomí se utváří už od raného dětství. V té době se o sobě dozvídáte spoustu informací od rodičů, sourozenců a ostatních příbuzných. Sklízíte pochvalu i kritiku a přejímáte různé myšlenkové vzorce.
„Moje generace vyrostla na programech typu: Buď hodná holka a každému vyjdi ve všem vstříc. Sama sebe hodnotit nesmíš, to můžou jen druzí… Později přijdete na výběrové řízení, kde se vás zeptají, jaké jsou vaše silné stránky a proč si myslíte, že právě vy jste pro ně ideální adept. A rázem máte problém. Vyrostla jste totiž v době, kdy pochválit se bylo něco, co se nehodí, protože samochvála smrdí. Proto je důležité umět se přeprogramovat a naučit se chválit, a to nejen ostatní, ale hlavně i sama sebe. Vnímat se pozitivně,“ zdůrazňuje Jana Ondříčková.
Tipy pro lepší pocit„Člověk se učí i od svého okolí. Pět lidí, s nimiž trávíte nejvíce času, ovlivňuje váš charakter, a tím také sebevědomí. Není mezi nimi nějaký energetický upír či manipulátor? Jestliže ano, omezte kontakt. Pokud je to někdo z vašich nejbližších, nebude to lehké. Ale už jen to, že si pojmenujete, co a kdo vám bere energii, je prvním krokem velké cesty, na jejímž konci vás může čekat úplně nové sebevědomé Já,“ radí lektorka a poradkyně v oblasti komunikace Jana Ondříčková a přidává praktický tip, jak denně pracovat na svém sebevědomí. Stačí, když si každý večer zodpovíte následující otázky.
Vzpomeňte si, co se vám během dne podařilo: Stihla jste autobus, obstarala nákup, zalila květiny, dobře zaparkovala a podobně. Většinou nás totiž napadne milion věcí, které jsme nestihli a nezvládli, ale zkuste denně najít aspoň jednu, která se vám povedla, a poznamenejte si ji do diáře či telefonu.
Připomeňte si „světlé okamžiky“ v každodenní šedi: dala jste si kávu, prošla jste se na sluníčku, potkala se s kamarádkou a příjemně jste si popovídaly. Přestože jste dnes nezažila nic zásadního, určitě najdete alespoň jednu věc, která vám zpříjemnila den. I tu si zapište.
Někteří rodiče dělají jednu zásadní chybu – plní přání svých dětí ještě mnohem dřív, než si je vůbec stihnou přát. Přitom právě ten proces těšení – cesta – je mnohdy důležitější než samotný cíl. Najděte si na zítřku minimálně jednu věc, na kterou se těšíte. Příjemně se tím naladíte na další den. |
„Každý z nás může žít spokojený život. Chce to jenom mít se rád. Pokud totiž máte někoho ráda, pozitivně o něm mluvíte a smýšlíte. Když se budete mít ráda, budete i sebe vnímat laskavě.“
Ve stavu ohrožení
Člověk s nízkým sebevědomím nemusí být ale vždycky ustrašený, nervózní a nesmělý, ale třeba i ten, kdo se navenek chová arogantně a na všechny kolem kouká svrchu. Právě pýcha a ješitnost jsou častým signálem toho, že si dotyčný nevěří.
„To můžeme pozorovat i sami u sebe. Ve chvílích, kdy se cítíme nejistě či ohroženě, můžeme mít tendenci jednat více asertivně až agresivně. Zbytečné a nepodnětné spory nebo agresivní jednání bývají často důsledkem toho, že se ve svém životě z různých důvodů necítíme dobře,“ tvrdí Lilia Khousnoutdinova, expertka v oblasti genderových studií.
„Sebevědomí lidé jsou schopni vnímat ostatní jako sobě rovné. Máme-li tendenci k pomluvám, shazování či nějaké další formě psychologického útoku, vychází to zpravidla právě z nedostatku sebevědomí. Ve chvíli, kdy jsem spokojená sama se sebou, svým výkonem a životní cestou, pro mě další úspěšní lidé nepředstavují ohrožení, ale naopak jsou velmi zajímaví, ať už jako potenciální přátelé nebo případní spolupracovníci.“
Fakt, že si uvědomujeme své vlastní schopnosti a kvality, nám tedy zároveň dává i pocit bezpečí, kdy se v kolektivu silných a inspirujících lidí cítíme dobře, nikoli méněcenně.
„To, jak vás dokážou deptat vaše vlastní kritické poznámky adresované druhým, jsem poznala v předchozím vztahu. Můj přítel pracoval jako trenér ve fitku. Zakládal si na své vypracované figuře a obdivoval ženy, které tvrdě dřely, aby dosáhly ideálních křivek. Byla jsem jednou z nich. Tři roky jsem denně trénovala nebo běhala. Účel to splnilo – měla jsem postavu snů, ale uvnitř jsem byla vzteklá a zoufalá,“ vypráví Martina z Unhoště.
„Jakmile se kolem nás mihla nějaká žena, okamžitě jsem se do ní začala navážet. Většinou kvůli postavě, ale i oblečení, chování, mluvě. Pokaždé se našel důvod. Nedejbože když můj partner některé z nich složil kompliment. To bych ji na místě zadupala do země. Málem jsem se rozešla i se svou nejlepší kamarádkou jenom proto, že o ní přítel prohlásil, jak pěkně zhubla a že jí to moc sluší. Bylo mi ze sebe na zvracení. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že problém je ve mně a v mém nulovém sebevědomí, a hodila jsem zpátečku.“
Navoněná zdechlina
Žárlivost je dalším neklamným signálem, který poukazuje na nízké sebevědomí. Říká se sice, že kdo nežárlí, nemiluje, ve skutečnosti jde však o nebezpečnou iluzi, která dokáže rozložit jakýkoli vztah. Vede totiž k závislosti a manipulaci. Pokud někdo žárlí, znamená to jediné – má problém sám se sebou, přesněji řečeno se vztahem k sobě.
Člověk s nízkým sebevědomím se totiž v jednom kuse porovnává s druhými lidmi, podceňuje se, shazuje své úspěchy a zdůrazňuje, co se mu nepovedlo nebo co neumí. Pro takového jedince je pak téměř každý potenciálním sokem, což platí zejména ve vztazích. Pocit méněcennosti často podporují i sociální sítě, kde se všichni prezentují jako chodící reklama na štěstí.
„Kdysi jsem o reklamě četla, že je to ‚navoněná zdechlina‘. Omlouvám se jejím tvůrcům, ale být věčně bombardován virtuální dokonalostí všech kolem, byť pouze fiktivní, může vést nejen u mladého člověka k frustraci z toho, že on takový ideální soukromý ani pracovní život nežije. A když zrovna nemáte zdravé sebevědomí a neumíte si připustit, že virtuální svět a zvěčněné momenty štěstí mají daleko ke každodenní realitě, pak vás to jednoho dne semele,“ říká Jana Ondříčková.
„Sebevědomý člověk má kritické myšlení a nadhled. Vypne televizi i počítač a nenechá se vmanipulovat do spárů virtuálních mlh. Neposuzuje se měřítkem navoněného reklamního života ostatních. Dokáže také dobře pracovat s tím, jak ho hodnotí druzí. Svému synovi neustále připomínám: Zpětnou vazbu přijímej pozitivně a s vděčností od těch, které bys požádal o radu. A hodnocením těch ostatních, které bys o radu nikdy nepožádal, se zbytečně netrap.“
Životní držkopády
Nízké sebevědomí nemusí být ale jen následkem toho, co jsme „okoukali“ ve své původní rodině a co si neseme dál jako nechtěné dědictví. Může se stát, že i kdysi úspěšný člověk, který si věřil, prožije něco, co výrazně nabourá jeho pocit sebehodnoty.
„Každý z nás může v životě zažít nějakou obří krizi, která ho srazí na kolena. Obzvlášť v partnerském, rodinném či rodičovském kontextu se nám mohou přihodit velmi silné situace, které nás donutí pochybovat o tom, zda jsme neudělali nějakou velkou chybu, a podnítí v nás pocity viny. V takových temných obdobích velmi často uvažujeme nekonstruktivně, obviňujeme se a vidíme věci černě, což může způsobit vnitřní kolaps naší identity,“ popisuje Lilia Khousnoutdinova.
Něco podobného často zažívají například ženy po rozvodu, zvlášť byla-li pro ně rodina životní prioritou. „Už je to devět let, co jsme se rozvedli, ale dodnes mě trápí pocit viny za to, že jsem našim dvěma dcerám nebyla schopná zajistit bezstarostné dětství. I když jsem dělala, co jsem mohla, a přestože vím, že rozvod byl tehdy tím nejlepším možným řešením,“ vypráví Ilona z Pardubic.
Obejmi mě, prosím. Sevření v náručí a doteky podle vědců prospívají zdraví |
„Za tu dobu jsem si ani nenašla nového partnera, ačkoli je mi teprve čtyřicet a rozhodně nechci zůstat sama. Vždycky jsem byla atraktivní žena, za kterou se na ulici otočil každý chlap, a já si ten pocit s patřičnou hrdostí užívala. Dnes sedím v metru, prohlížím si přítomné muže a sama sebe se ptám, jestli by o mě některý stál. A jedním dechem si hned odpovím: Jak by mohl? Vždyť jsem totálně k ničemu. Zklamala jsem na celé čáře.“
V takovém případě bývá určitě lepší vyhledat odbornou pomoc než se dál potácet v bludném kruhu bolavých emocí. „Ještě před dvaceti lety, když někdo chodil k terapeutovi, skoro automaticky se o něm uvažovalo jako o někom, kdo není duševně v pořádku. Dnes je docházení na terapie spíš známkou zdravého zájmu o vlastní život. V méně kritických situacích může pomoct i laická podpora našich blízkých. Je zkrátka důležité nebýt na to sám. K tomu, abychom se cítili lépe a nepodléhali tolik návalům negativních myšlenek či emocí, pomáhá i pohyb na čerstvém vzduchu. U někoho je to zase kreativní činnost, třeba malování nebo psaní. A nezapomínejme ani na kvalitní spánek a zdravé jídlo, což jsou zdroje potřebné k tomu, abychom ty těžké stavy překonali. Bez nich to jde zaručeně hůř. To všechno může být odrazovým můstkem k tomu, jak se zorientovat v životní krizi,“ dodává Lilia Khousnoutdinova.
