Každý z nás si podvědomě uvědomuje, že tady s námi rodiče nebudou navždy. Dost možná už mají „svůj věk“, nebo je trápí zdravotní obtíže. Napadá vás občas, že by pro nemocného byl odchod na věčnost vysvobozením od trápení? Nejspíš ano. Jenže jakmile taková situace nastane a o rodiče skutečně přijdeme, uvědomíme si, že je to stav, na který se připravit nedá.
Stejně jako na bolest a pocit bezmoci, které nás najednou zaplaví. I když sami sebe chlácholíme, že je to přirozená součást života, psychiku v tomto ohledu ovlivnit nedokážeme.
Ani to, že jsme dospělí, nezaručuje, že přijmeme danou situaci pragmaticky. Dost možná reakce a nával smutku překvapí i vás samotné. Je to ale zcela běžné.
„Ztráta rodiče nás ovlivňuje v každém věku, v každé životní fázi však budeme prožívat truchlení jiným způsobem. V dospělosti bývá smutek často provázen také vědomím změny rodinných rolí, pocitem zodpovědnosti či bilancováním vztahu s rodičem,“ popisuje pro Pestrý svět Julie Janošíková, psycholožka a terapeutka.
Smutku na věku nezáleží
Ať si to uvědomujeme, nebo to vnímáme jako samozřejmost, rodiče jsou pro nás pomyslnou kotvou (i pravidelné neshody u vánočního stromku nebo u fotbalového zápasu jsou brány jako druh jistoty), bez které se najednou ocitáme sami na opuštěném ostrově.
Celý život je bereme jako nedílnou součást sebe samých. A když to z minuty na minutu skončí, jen velmi těžce to přijímáme.
Kdy je čas vyhledat pomocJe nutné si připomenout, že není velký rozdíl mezi tím, zda nám rodiče zemřou nešťastnou náhodou, nečekaně nebo následkem dlouhého onemocnění. Psychologové se shodují v tom, že příčina funguje v mozku spíš jako určitá „vysvětlivka“, než že by dokázala zmírnit pocity při samotné ztrátě. I když totiž budou lékaři tvrdit, že už není šance na uzdravení, člověk vždy do poslední chvíle doufá a věří v zázrak. Jak už bylo zmíněno, se ztrátou se vypořádává každý jinak. Fungovat mohou ale i jiné „berličky“. „Pro některé pozůstalé může být užitečné také psaní – třeba dopisu, ve kterém shrnou vše, co si se zesnulým nestihli říct nahlas, rituály rozloučení nebo podpora psychologa či terapeuta,“ radí psycholožka. |
„Mamince už bylo sto let, dožila se krásného věku. Nečekal jsem, že mě její smrt tak semele. Vždyť je mi sedmdesát a ještě minulý týden jsme se společně smáli, že je důchod vlastně nuda,“ popsal nám čtenář Zdeněk.
„Ztrátu rodiče si můžeme zkusit představit jako psychické zemětřesení, protože rodič pro mnoho lidí představuje základní pocit bezpečí. Ve chvíli, kdy o něj přijdeme, se může objevit silný smutek, šok, pocit prázdnoty nebo dezorientace, někdy i pocit, jako by se svět na chvíli zastavil,“ popisuje psycholožka Janošíková působící na platformě Terapie.cz.
Truchlení může trvat i roky
Lidé často přiznávají i zvláštní směs emocí – vedle bolesti se může objevit vztek, vina, úleva nebo pocit neskutečnosti. Jako je každý člověk jiný, i truchlení totiž může mít různé podoby a intenzitu. Rozhodně ale není na místě kohokoli soudit nebo ho přesvědčovat, jak by se měl v danou chvíli chovat nebo cítit.
Chcete místo pohřbu oslavu života? Nebo si snad nechat urnu doma? Nic není špatně ani dobře, chovejte se tak, jak chcete a potřebujete vy sami.
Doba smutku po ztrátě blízkého je individuální. U většiny lidí je nejintenzivnější období v prvních měsících po ztrátě, ale proces truchlení často trvá rok i déle. Nespěchejte na nikoho, ani sami na sebe. Ne nadarmo se říká, že ty nejhorší rány zacelí až čas.
Barvy, papírové urny a rakev z proutí. Krize pohřebnictví láká lidi ven |
Zapomenout není správná cesta
Bohužel neexistuje rychlý způsob, jak se s touto ztrátou vyrovnat. „Pomáhá to, co tento proces podporuje – mluvit o ztrátě, sdílet emoce s blízkými, zachovat si určitou každodenní strukturu a zároveň dát prostor smutku i vzpomínkám. Cílem není na rodiče přestat myslet, ale postupně najít způsob, jak s jeho nepřítomností žít dál,“ uzavírá Julie Janošíková.
Pokud by vás smutek omezoval v každodenním fungování, a to delší dobu, obraťte se na psychologa či terapeuta.
Pět základních fází truchleníAčkoli každý prožívá smutek a truchlení jinak, psychologové se často odkazují na model Kübler-Rossové, známý též jako „pět fází smutku“. 1. Popření: člověk zprávu o ztrátě jen obtížně přijímá a nechce uvěřit, že to není jen zlý sen, ze kterého se probudí. 2. Hněv: ať už na okolí, zesnulého nebo na osud. Vždy je jednodušší svalovat vinu na jiné než se smířit s realitou. 3. Smlouvání: zahrnuje pocity viny a výčitky, co mohl udělat jinak. Mnozí si často přejí „druhou šanci“. 4. Smutek či deprese: žal, prázdnota a uvědomění si definitivnosti ztráty. 5. Přijetí: bolest úplně nezmizí, ale člověk postupně nachází způsob, jak se ztrátou žít, i důvody, proč se ráno probouzet. Podle námi oslovené psycholožky je však nutné myslet na to, že každý člověk je individualita a někteří mohou jednotlivé fáze vynechat nebo jejich pořadím „zamíchat“. |
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
