Slovo oběť vzbuzuje v lidech strach a odpor, jde o něco nepříjemného. Trochu jinak se pohlíží na slovo obětavý – ten, kdo oplývá takovou vlastností nebo postojem, je považován za hodného člověka, příkladný vzor pro ostatní.
Ale jak to vnímají sami obětavci? Kdy jsou šťastní a kdy už je to, co dělají, moc a nezdravé?
Klid a dobrý pocit
Když mluví Milan o svém manželství, říká, že s Ivou to měli ve vztahu vždy víceméně fifty fifty, někdy to doma táhla víc ona, jindy on. Jenže před pěti lety postihla Ivu mozková příhoda, po níž má trvalé následky...
„Rozhodl jsem se, že zůstane samozřejmě doma, ústav nepřipadal v úvahu. Upravil jsem si práci tak, abych mohl o Ivu pečovat, naučil jsem se vařit, prát, pomáhá i pečovatelka,“ říká Milan. Když ho lidé potkávají, jak veze ženu na vozíku, pochvalně pokyvují hlavou, jaký ve je obětavý. Ale někdo dodá: „Taková oběť!“ On to tak ovšem necítí, nežije s tím, že se obětuje. Je spokojený, klidný, má z toho, jak to teď funguje, dobrý pocit.
Právě to je důležitý ukazatel. Jestli se cítíte v tom, co děláte, podobně jako Milan, jste obětaví, ale ne oběti. Máte právo si zařídit život tak, jak to považujete za správné, a co si o tom myslí jiní, je jejich věc.
Je tu nicméně jedno velké ALE: Existují lidé, kteří jsou zneužitelní – po tom, co například zažili v dětství nebo jakou duševní zátěží trpí, s nimi lze jednoduše manipulovat. Přitom budou tvrdit, že se neobětují, a často tomu budou sami i věřit. V takových případech většinou začne na problém upozorňovat jejich okolí.
Role Popelky vás sežere. Zbavte se špatných návyků, aby se vám žilo líp |
Není snadné něco udělat a určitému typu zneužívání zabránit. Přesto má smysl se o tom alespoň poradit za a o něco se pokusit.
Nové nastavení pravidel
Martina před lety přijala, že se její manžel Jiří pokusí vystudovat při práci vysokou školu. „Věděla jsem, že to bude dost šílené, ale Jirka to nedělal jenom pro sebe, díky lepšímu vzdělání by líp zabezpečil rodinu. Tehdy jsem vzala na sebe péči o dvě malé děti a taky veškerý provoz domácnosti.“
Kamarádka jí skoro záviděla, že má Martina přesně určené, do kdy se bude víc obětovávat ona a kdy zase naskočí Jiří. „Ta známá měla špatnou zkušenost se svým partnerem, který už celá léta rozjíždí podnikání, ona všechno táhne a už nevěří, že by se něco změnilo. Jenže u nás to dopadlo právě tak. Jirka dostudoval, ale povinnosti zůstaly mně, někdy sotva lezu. On říká, že teď musí v práci ostatním ukázat, co se naučil, prý si buduje pozici,“ svěřuje se Martina.
V každém vztahu – partnerském, sourozeneckém, mezi rodiči a dětmi, přáteli, kolegy – by měla být co největší rovnovážnost, vyrovnanost. Můžou nastat období, kdy někdo něco víc táhne, ale nemělo by se z toho stát pravidlo. Pokud něco takového zažíváte, kontrolujte, jestli už náhodou nenastal čas na to, abyste se méně obětovali.
A že druhá strana nechápe, neslyší na to, že chcete přenastavit pravidla? Komunikujte, mluvte o tom. Když budete tiše trpět, nikomu neprospějete, ani sobě, ani druhým.
Příbuzné si nevybíráme. Ve vztazích jsme odpovědní především za sebe |
Pozor na setrvačnost
Veronika ještě nemá děti, zatímco její kolegyně na úřadě ano. „Loni před Vánoci za mnou přišly, jestli bych nemohla vzít o adventu úřední dny do zavíračky já, aby zvládly domácí přípravy,“ vypráví mladá žena.
„Samozřejmě jsem jim vyhověla. Jenže nedávno mi došlo, že už mi ty dlouhé pondělky a středy od té doby zůstaly. Prostě se to takhle zajelo, z benevolence se stalo pravidlo. Mně to ale vadí. Našla jsem si přítele a chceme chodit za kulturou a sportovat.“
Veronika proto nadnesla spolupracovnicím, že by se měly začít v úředních dnech střídat. A bylo zle. Jedna se hned nafoukla, druhá pořád dokola vysvětluje, co všechno její děti potřebují a jak to má těžké.
Když se zamyslíte, jak jste se dostali do situace, že se v nějakém vztahu víc obětujete, budete nejspíš muset připustit, že jste do toho šli kdysi dobrovolně. A pak se z toho stala setrvačnost. Obětavci si ji často neuvědomují, jen časem cítí nespokojenost, tlak, stres… Není to i váš případ?
Jak jste na tom vy?1. V práci nebo v rámci nějaké aktivity jsou lidé vyzváni, aby se dobrovolně přihlásili a něco vykonali, ale nikdo se k tomu nemá. Jak zareagujete? A) čekám, jak to dopadne 2. Jak často se vám stává, že byste se rádi zbavili nějaké povinnosti, k níž jste se kdysi uvolili, ale nemáte sílu? A) málokdy 3. Chodí za vámi lidé s větičkou: „Jdu za tebou, protože ty jsi tak ochotná/ý?“ A) někdy ano 4. A jak na takové prosby reagujete? A) zvážím své síly a možnosti z a podle toho se rozhodnu 5. Kdy jste sami ve vlastní záležitosti požádali někoho o pomoc? A) dělám to docela často 6. Máte strach z budoucnosti? A) výjimečně 7. Mají vás lidé rádi? A) myslím, že většinou ano 8. Na koho se nejčastěji zlobíte? A) snažím se nerozčilovat a nezlobit se na nikoho, i když to někdy nevyjde 9. Kdybyste mohli změnit pár dnů ve svém životě, kolik by jich tak bylo? A) nevím, asi žádné 10. Co nejčastěji děláte, milé čtenářky, když přijdete od kadeřníka? A) účes se mi líbí, řeknu si, jak to chci, a když to není přesně tak, něco doma poupravím 11. Která věta vás nejvíc charakterizuje? A) ostatní lidé mě inspirují Spočítejte si, kolik máte odpovědí A), kolik B) a C). Máte-li hlavně ODPOVĚDI B), jste si nejspíš vědomi toho, že existují lidé a situace, jimž snáz podléháte. Můžou to být osoby, které vám umí zalichotit, utlučou vás prosbami nebo argumenty anebo jsou dominantní. Uvědomte si to vždy předem a nenechte se zaskočit. Potrénujte také zdravou asertivitu. Pokud vás charakterizují zejména ODPOVĚDI C), pak se dá říct, že jste často v roli oběti. Obětujete se někdy ochotně, jindy se skřípěním zubů, ovšem uděláte to, protože chcete, aby vás lidé měli rádi, vážili si vás, považovali vás za sobě rovné. Ono to tak ale většinou nefunguje, máte tendenci nechat se využívat, takže žádný upřímný vděk nepřijde. Chcete-li se z toho dostat, je potřeba začít na sobě pracovat, a to i s pomocí psychologa nebo psychoterapie. |
Článek vznikl pro časopis Tina.
