Zdravý vztah k sobě samému a vnímání vlastní hodnoty se formuje už v nejranějším dětství. Podle psychologů vznikají základy sebelásky zhruba do pátého roku života.
Pokud jste tehdy prožívali přijetí, lásku a citlivou péči, máte z čeho čerpat i v dospělosti. A i když pak přijde třeba série velmi špatných zkušeností, máte daleko větší šanci znovu nabýt kladného vztahu sami k sobě.
Jenže co když je toho utrpení příliš nebo co když vaše dětství bylo plné ponižující kritiky, pocitů osamění a nepřijetí? I s tím se dá pracovat.
Představte si to jinak
Objevovat cestu (zpátky) k sobě dnes nemusí být složité. Máme tu širokou škálu terapeutických přístupů, osobní rozvoj je dostupný a mluvit o psychické nepohodě už není tabu.
Pomoc nabízejí psychologové, koučové i různé metody, které cílí na uzdravení minulých zranění nebo změnu zavedených vzorců. Rodinné vazby a hlubší vnitřní dynamiky může ozřejmit například metoda systemických (rodinných) konstelací.
Pozvěte se na rande a rozesmějte svá prsa. Klíčem ke štěstí je sebeláska |
Neurolingvistické programování zase umožňuje přeformulovat zažité špatné vzorce. A kognitivně-behaviorální terapie se soustředí hlavně na přítomnost a hledá konkrétní způsoby, jak se s potížemi vyrovnat tady a teď.
Pět základních kroků k sebelásce
|
Silným nástrojem jsou vizualizace. Pomáhají i tehdy, pokud jste si v dětství nemohli vytvořit pevný a zdravý vztah k sobě. Představte si sami sebe jako rostlinu, která vyrůstá ze semínka. Klíčí v tvrdé, kamenité půdě a k povrchu si cestu složitě proráží.
A co když by to bylo jinak? Zkuste si alespoň na chvíli představit, jaké to je, být sazenicí, která roste v měkké, výživné půdě a bez námahy se natahuje ke slunci. Jaký by to byl pocit, kdyby vám v růstu nic nebránilo?
Pokud se vám tuto představu podaří prožít, byť jen na pár vteřin, jste na dobré cestě. A právě opakováním takových obrazů se může vnitřní nastavení začít měnit a hojit.
Zbavte se bolesti
Psycholog Jeroným Klimeš ve své knize Partneři a rozchody upozorňuje na jednu trochu trpkou, ale zásadní věc. Pokud už máme dětství za sebou, nemá smysl se k němu neustále vracet ve smyslu všeho, co nám v něm chybělo. Jakmile jsme dospělí, jsme jako Honza z pohádky, který dostal na cestu do světa ranec buchet, a tím to končí. Další už nepřibudou.
Stejně tak je zbytečné přemítat o tom, že se nám dřív nedostalo víc lásky, pozornosti nebo péče. Je to, jako kdybychom se zlobili, že se v prázdném ranci neobjevila další buchta, přestože jsme už všechny snědli. Zabývat se tím nám jen bere čas a sílu.
Někdy jsou rány z dětství tak hluboké, že se jich nelze zbavit ani po letech, zvlášť když je posílí další zklamání nebo zrady. I s tím se ale dá citlivě zacházet skrze vizualizaci.
Zkuste si bolest zhmotnit a vnímat, kde se v těle usadila. Je to tlak na hrudi, tíha v žaludku, nebo napětí ve spáncích? Nesoustřeďte se na samotný pocit, ale na to místo a zkuste ho „prodýchat“. Nádech ho pročistí, výdech odnese to těžké.
Můžete si také představit, že celou bolest vtěsnáte do malé koule někde mimo své tělo, do které vkládáte všechno, co vás tíží, a pak ji v duchu pošlete pryč. Necháte ji zmizet ve větru, v oblacích. Nejde o zapomnění, ale o to, uvolnit místo pro nový vztah k sobě. Laskavější, pevnější a vědomý si vlastní hodnoty.
Nebuďte obětním beránkem, to zavání týráním. Prevencí je sebeláska |
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
