Co vlastně chtějí
Samozřejmě vždycky záleží na tom, co po vás rodiče chtějí. Jestli jde o víkend u tety Máni, kterou nemůžete vystát, ale máma považuje za důležité s ní udržovat kontakty, nebo o to, že babička v rozporu s vašimi výchovnými představami cpe vašeho potomka při hlídání sladkostmi. „Každá situace má řešení,“ tvrdí Jana Markvartová a dodává, že byste se rozhodně neměla tvářit jako oběť.
Při odmítání nemusíte nic zdůvodňovat. Když totiž začnete: „Mami, k tetě Máně nemůžu, protože máme v práci školení,“ nebo „Tatínku, když nám ale zrovna teď umřelo auto a Karel je bez něj v práci nahranej, jinak bychom na tu střechu přispěli... “, tak se vlastně omlouváte a stavíte do pozice člověka, který se provinil. Dětinské je i zastřešovat se partnerem nebo někým jiným. Zapomeňte na věty typu: „Tati, já bych ráda, ale Karel s tím nesouhlasí.“ nebo: „Chápu, že je nová střecha na chalupě potřeba, ale to by pak Vojtíšek nemohl na školu v přírodě.“ Údernější je: „Tati, já vím, žes to myslel dobře, ale já teď na to peníze dát nemůžu a ani nechci.“ Vše pronášeno vlídně a s úsměvem, i když protějšek třeba kouká jako deset čertů. Dospělost se totiž projevuje i tak, že pak unesete následné reakce. Lze totiž předpokládat, že rodiče budou v kauze „teta Máňa“ celé odpoledne úseční. A v kauze „střecha“ přispěchá tátovi na pomoc máma přes citovou vydíračku: „Ale Janičko, táta měl už jednou infarkt. A kdo to jednou zdědí? Ty a Martinka.“
