Ještě před několika desítkami let se v našich poměrech stáří příliš nectilo. Bylo spojeno hlavně s ubýváním na důležitosti v pracovní i soukromé sféře, šedivými vlasy a sny, které sice možná kdysi byly působivé, ale už nemá cenu na ně ani pomýšlet, natož si je plnit. Dnes se ale karta obrací.
„Stále více z nás vnímá věk nikoli jako ztrátu, ale jako osvobození,“ upozorňuje psycholožka Joan Borysenko a vysvětluje: „Jedná se o osvobození od toho, co od nás ostatní očekávají, od tlaku být stále pro všechny dost dobří a snažit se každému vyhovět.“
S přibývajícími roky, a to u mužů i u žen, totiž přichází jedinečný dar – sebevědomí, nadhled a schopnost žít autenticky. A to je síla, kterou žádné mládí nenahradí.
Abychom to právě takto dokázali vnímat, musíme ve svém pozdním vývoji projít třemi důležitými fázemi. Tou první je přijetí toho, jak vypadáme. Tělo se věkem samozřejmě mění – to je naprosto nevyhnutelné. Ale právě v tom spočívá krása zralosti.
„Můžeme s ním totiž navázat nový vztah, který postavíme na vděčnosti za to, jak dlouho to s námi vydrželo a co všechno dokázalo a pořád ještě dokazuje,“ radí psycholožka.
Naučme se mít více rádi své tělo
Nesnažme se tedy své tělo kritizovat – za faldíky na bříšku, povislou kůži, bolavou nohu nebo vrásky v obličeji. Začněme ho respektovat, nikoli na něm hledat chyby. Pečujme o něj tak, abychom ho netrýznili. Vyměňme fitko za jógu, nepočítejme kroky, ale v klidu se každý den projděme a nesledujme chytré hodinky, nýbrž krajinu kolem.
„Přestaňte se stále ptát sami sebe, jak vypadáte, a nahraďte tuto otázku zkoumáním toho, jak se cítíte,“ radí odbornice. Když si odpovíte pozitivně, budete tam, kde máte být.
Zadruhé je důležité umět přijmout svoje emoce, a to se vším všudy. Snadné to ale není. Stárnutí s sebou totiž často nese velmi nepříjemné bilancování. Přemýšlíme o tom, co jsme v životě dokázali, co ještě chceme zažít a zda je to vůbec možné.
„Lidé mají tendenci spíš všechno uzavřít, vymlouvat se na věk a být nešťastní z toho, že nic nevyšlo podle plánů,“ nastiňuje koučka Ashton Applewhite. Místo toho bychom se měli zaobírat tím, co je pro náš život stále přínosné a co naopak!
Ne vždy je důležité vše stihnout
„V tomto věku už to dokážeme velmi dobře rozlišit, jen si to občas neumíme přiznat. Je nám jasné, že ne každý nás musí přijmout i to, jak zbytečné je účastnit se všech společenských akcí, na které jsme zváni,“ dodává expertka.
Vrásky by mohly vyprávětDívejme se na vrásky z jiného úhlu než jen jako na důkaz přibývajících let. Každá z nich má svůj příběh. Stejně tak je i každý šedivý vlas připomínkou překonaného strachu, radosti nebo zklamání, které jsme zvládli. Místo boje s časem se můžeme naučit žít v souladu s ním – s grácií a lehkostí. Nejde o to bojovat běh věku, ale spíše ho přijmout jako přirozenou součást života a najít v něm vlastní krásu. Ta totiž nevyhasíná s přibývajícími roky. Jen je hlubší, klidnější a jistější. |
Proto si v tomto ohledu všeho dopřávejme jen s tou mírou, jaká nám vyhovuje.
„Zakažte si vztahy, které vám k ničemu nejsou nebo vás vysávají – ať už rodinné, partnerské, přátelské, nebo kolegiální,“ doporučuje expertka s tím, že je načase přestat se přetvařovat. Před světem a také sami před sebou.
Třetí důležitou fází je přijmout tempo, které k našemu individuálnímu stárnutí patří. Neznamená to nutně a razantně zpomalit. „Charakterizovala bych to naprosto svobodnou volbou. Ta dává člověku jasně na vybranou – může zpomalit, ale nemusí. To je přece skvělé,“ usmívá se koučka.
Mnoho z nás ovšem vnímá zpomalení jako selhání nebo slabost. Ale co když je to zrání? Přestat spěchat neznamená rezignovat. Znamená to žít víc v souladu se sebou. „Existuje na to skvělá poučka, která říká – mladá žena běží, aby všechno stihla. Zralá žena zatím ale klidně kráčí, protože ví, kam jde,“ prozrazuje odbornice.
A i když to možná zní obyčejně, je to přesně ono. Uvědomte si, že odpočívat, jen tak být, číst si nebo tvořit pro radost neznačí nečinnost. Takové činnosti symbolizují život bez toho, aby nás někdo tlačil k co nejlepšímu výkonu.
Jak si tedy stárnutí opravdu užít? V prvé řadě věnujme čas přátelům, rodině, ale i sobě. Konečně na to máme čas, tak ho využijme správně a nelitujme stále jen toho, jak nám utíká. „Důležité je plnit si své sny. Nemusejí to být ty z mládí. Třeba přijdou úplně nové,“ uvažuje psycholožka Joan Borysenko.
Věk je jen číslo, nebojte se slavit!
Je jedno, zda se budeme chtít naučit tančit salsu, napsat knihu nebo se vydat na dalekou cestu. Nic z toho není omezeno věkem. Právě naopak – s životními zkušenostmi a bez nutnosti stále pracovat přichází odvaha s tím konečně začít.
A nezapomínejme na jedno! Narozeniny nejsou od jistého věku zapovězeny. „Lidé to často odbývají slovy, že už nemají co slavit. To je však obrovská chyba,“ tvrdí odbornice.
Podle ní je naopak třeba si právě v pozdějším věku dobře uvědomit, že každý rok, který prožijeme, je dar. A tak by se k němu mělo i přistupovat. Udělejme si z narozenin vlastní rituál. Neberme je jako příležitost ke smutnému bilancování, ale jako oslavu své síly. A budeme mnohem spokojenější.
Hledejte stále nové vzory
Obklopit se inspirací ve zralém věku je jako zalévat zahradu po dešti – vše, co jsme dřív zaseli, může konečně růst a kvést. Hledejme ji jako první sami v sobě. Všechno, co jsme zvládli, přežili, vytvořili, odpustili, je důvodem k obdivu a následování.
Obracejme se do knih. Zralost s sebou přináší chuť číst jinak. Místo návodů na výkon hledejme hloubku, smysl, humor i laskavé zrcadlo. Obklopme se lidmi, kteří září a dokážou v nás vždy vyvolat nadšení pro něco nového (nebo i starého, na co jsme třeba zapomněli nebo to děláme už dlouho jenom automaticky).
Věnujme se věcem, které nám přinášejí radost – malování, psaní, zpěv, focení... Zkrátka dělejme cokoli, co pro nás vytvoří alespoň malý ostrůvek krásna v tomto šedém světě.
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
