Pokud svým potomkům děláme pomyšlení, pleteme si bič sami na sebe. V upřímné snaze poskytnout jim co nejlepší zázemí, maximum péče a pozornosti rezignujeme často na svůj vlastní život, který tak ustoupí do pozadí.
Ve chvíli, kdy konečně prohlédneme, bývá už většinou pozdě. V té době už „mladý muž“ či „malá slečna“ drží opratě pevně ve svých rukou a všichni kolem tancují, jak dítko píská.
„Na Davídka jsme čekali osm let. S manželem jsme prodělali spoustu vyšetření včetně několika pokusů o umělé oplodnění, ale všechno bylo marné,“ vypráví pětačtyřicetiletá Aneta.
„Byla jsem zoufalá, život bez dítěte jsem si neuměla představit,“ pokračuje.
Nejdřív dítě, až potom partner
„Nakonec se nám to ale přece jen podařilo. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem už na všechno rezignovala. Když se malý narodil, byla jsem ta nejšťastnější máma na světě. Synek ale často marodil a já se denně třásla o jeho zdraví. Představa, že by se mu mělo něco stát, byla pro mě naprosto nemyslitelná. Veškerou svou pozornost jsem zaměřila na syna. Pečovala jsem o něj, jak nejlíp jsem uměla, nikdy jsem ho za nic netrestala, i když by si to často zasloužil, a plnila mu všechna jeho přání ještě dřív, než je stačil vyslovit. Letos mu bude devět, a ještě nedávno spal se mnou v posteli, takže manžel se musel spokojit s obývákem. Dneska spí David ve svém pokoji a manžel si našel jinou ženu a odstěhoval se od nás. Vlastně se mu ani nedivím. Kvůli lásce k synovi jsem ho celé ty roky přehlížela. Úplně jsem rezignovala na vlastní i partnerský život.“
Beze mě si neporadíCo vlastně vede rodiče (častěji matky) k tomu, aby se svým dětem zcela obětovali a vychovali z nich malé uzurpátory? Tomuto problému se věnuje italský psycholog Osvaldo Poli v knize Maminky, které milují příliš, kde zmiňuje pestrou škálu nezdravých vnitřních postojů a přesvědčení:
Je jasné, že tyto a podobné názory negativně poznamenají nejen vztahy dítěte a rodičů, ale také všechny další vztahy, které mladý muž nebo žena budou v budoucnu navazovat. Nehledě na to, že přílišná láska jednoho z rodičů může vážně ohrozit i samotné partnerství. Vždyť kdo by chtěl dlouhodobě snášet, že ho protějšek odsunul na druhou kolej? Pro partnerství je nejhorším spojením „mamánek + princeznička“, neboť ani jeden z nich není ve vztahu energeticky plně přítomen, čímž poté trpí jejich děti, které možná budou tento model podvědomě následovat. |
Aneta není jediná. Mnoho rodičů nerozlišuje mezi skutečnou a opičí láskou. Zdravá láska dává dítěti kromě citů, něhy a bezpečí i určité mantinely (vždyť v životě nebude mít věčně na růžích ustláno a je potřeba ho na to připravit).
A nikdy nežádá, aby se člověk kvůli ní zřekl sám sebe.
Skrytá dynamika mezi rodiči a dětmi
Ale co když je to všechno ještě trochu jinak? Co když za onou disharmonií ve vztazích mezi rodiči a dětmi stojí skryté síly, které působí na nevědomé úrovni? Zajímavý pohled na tuto problematiku nabízí Daniela Anna Andělová, life koučka a lektorka systemických konstelací.
„Dejme tomu, že maminka je nešťastná, protože se jí tatínek nevěnuje. Místo toho tráví hodně času v práci, s kamarády nebo třeba sportováním. Syn proto energeticky nahradí otce, aby zachránil vztah svých rodičů. Činí tak nevědomě ze ,slepé dětské lásky’, protože touží, aby se vztah rodičů nerozpadl. Totéž platí o dcerách. Uvedu příklad z praxe. Dívenka, která měla maminku trpící těžkou formou roztroušené sklerózy, si vytvořila pevné pouto s tatínkem, jenž musel převzít de facto veškerou zodpovědnost za rodinu. Když dívka dospěla, potkala partnera, který ji miloval, a vzali se. Muž si ale po čase uvědomil, že v manželství trpí, pouze nechápal proč: vždyť spolu měli dvě děti, manželku miloval, vybudovali si společné zázemí... V čem je zakopaný pes, mu došlo ve chvíli, když si chtěli koupit auto a jeho žena to zase musela konzultovat se svým otcem.
Ostatně jako všechny další věci: nákup nábytku, nový koberec, dokonce i jména jejich dětí. Připadalo mu, jako by on sám pro ni neměl cenu. Problém byl v tom, že jeho žena zůstala polovinou srdce u svého otce, což se projevovalo v jejich manželství. Ani jeden o tom však nevěděl.“
Jsem tu pro tebe jenom napůl
Tento nevědomý akt lásky má nedozírný dopad na partnerský život i na děti. „Když člověk zůstane polovinou srdce u původního rodiče, není přítomen naplno ve svých dalších vztazích - tak, jak by jeho partner a děti potřebovali. Na to ovšem dotyčný sám nepřijde, dokud ten druhý neudělá něco, co jím vážně otřese: opustí rodinu, najde si milence nebo milenku, propadne alkoholu, začne hrát automaty,“ říká Daniela Anna Andělová.
Jak tedy ze syna nevychovat mamánka? „Když matka bude stát ve své síle a pořád zůstane jen rodičem. A pokud v případě, že se rozvede, ponechá i nadále respekt otci, protože také on je rodičem dítěte. Nebude snižovat jeho autoritu ani rozebírat osobní problémy před svým potomkem,“ radí koučka.
Přílišná láska k dětem však může zamotat hlavu i otcům, zvlášť když se narodí „malá princeznička“. Uzurpují si dceru jenom pro sebe, což může přerůst až v posedlost. Proč vlastně muži přistupují ke svým dcerám jinak než k synům?
„Protože vědí, jaké to je být mužem, mají s tím své zkušenosti. Žena je obecně křehčí, takže muži mají vůči svým dcerám přirozený ochranitelský pud. Což je dobře, neboť dcera v otci vidí vzor, který hledá potom i ve svém budoucím partnerovi. A jestliže se jí ze strany otce dostává ochrany, lásky a zájmu, je to pro ni výborný vklad do budoucího partnerství. Naučí se totiž od muže přijímat. Přítomnost otce a jeho zájem o rodinu jsou obecně velmi důležité, neboť umožňují dětem dobrý start do života,“ vysvětluje Daniela Anna Andělová.
Hlavně, ať táta neodejde
Někdy se ale dcera poutá k otci až příliš. „To se může stát třeba tehdy, když matka ztratila dítě a neprožívala svou bolest s manželem nebo když stále teskní po své první lásce, zkrátka je-li ve vztahu přítomna jen fyzicky, nikoli energeticky. Její muž tím pochopitelně strádá, a proto si k němu dcera vytvoří silné pouto, aby mu tu ztrátu vynahradila a vztah rodičů se nerozpadl. Znovu však zdůrazňuji, že tuto úlohu na sebe bere nevědomě, z lásky. Každý dělá to, co v dané chvíli umí. Rodiče i děti. Nemá smysl nikomu nic vyčítat. Pokud to nahlížíme jako chyby, budeme je dělat dál. Jestliže to ale vnímáme jako zkušenosti, potom se z nich můžeme poučit a dělat věci v životě jinak,“ dodává koučka.
