Průměrně se prý člověk s někým obejme třikrát až sedmkrát do týdne. Je ale možné, že patříte mezi výjimky a máte těch náručí víc nebo méně. Během života totiž lidé prožívají různá období, nejvíc objetí se jim dostává, když jsou malí, později v době zamilovanosti a když se sami stanou rodiči.
U některých kultur (a my k nim bohužel patříme) s přibývajícím věkem objímání ubývá. Co nám sevření v něčí náruči dává? A co dáváme my?
Důkaz otevřenosti
Představte si, že žijete v pravěku nebo, dejme tomu, v raném středověku. Tam někde se nastavovala pravidla pro naši současnou neverbální komunikaci. Například dnešní podávání rukou se podle všeho vyvinulo z toho, jak dávní předkové ukazovali svým protějškům: „Podívej, nemusíš se mě bát, nemám v ruce žádnou zbraň!“
Podobné to bylo s objímáním. Když se lidé navzájem sevřeli v náručí, beze slov si řekli, že si naprosto důvěřují. Nebojí se, že je ten druhý chytne pod krkem nebo bodne dýkou do břicha.
Dnes už samozřejmě nic takového neočekáváte, i když existují i velmi manipulativní druhy obejmutí. Své by o tom mohly vyprávět třeba týrané ženy... Jejich partneři je objímali, takže to na první pohled vypadalo jako úžasný vztah, jenže ony se cítily jako ve svěráku, mužova náruč jim dávala jasně najevo: „Jsi moje a budeš poslušná holčička!“
Z objetí dvou lidí můžete jako dobří pozorovatelé i ledacos vyčíst – pokud někdo nabídne jen paže, ale od druhého stojí na metr, tedy skoro v předklonu, nejspíš bude mít s city nějaký problém. A co ten, který v náručí jiného zavře oči? Poznáte, jestli je mu tak blaženě, nebo to raději nechce vidět? Stačí chvilka a už si můžete udělat obrázek, jaký vztah ti dva spolu asi mají.
Zvládnete se v tom zorientovat ale i vy sami. Jak vás ten druhý sevřel? Proč méně než vy, proč více? Každé objetí, dnes běžně označované anglickým slovem hug, je jiné, ale poskytuje velmi rychlou odezvu. „Obejmutí je jako bumerang – hned ho máte zpátky,“ řekl americký výtvarník Bil Keane.
V intimní bublině
Každý člověk si kolem sebe nechává různě velké zóny, do kterých smějí druzí lidé. Rozměry těch bublin se mohou lišit podle toho, jestli je někdo introvert nebo extrovert, případně k jaké národnosti patří – je známo, že Asiaté si lidi víc pouštějí k tělu, v jejich regionech to často ani jinak nejde, zatímco Američané potřebují od ostatních trochu větší distanc.
Obecně ale platí, že ta nejintimnější zóna, do které povolujeme vstup jenom těm nejbližším, má zhruba od půl metru do sedmdesáti centimetrů.
Co se v té bublině děje? Vidíte druhého hodně zblízka a on vás, neuniknou vrásky, prošedivělé vlasy nebo pupínky, ale také můžete obdivovat krásu očí a lesk kadeří. Zapojí se i čich, vy se navzájem cítíte – nejde jen o pot, parfém a podobně, ale o specifickou vůni každého člověka.
Slyšíte se, vnímáte navzájem svůj dech, což pro některé kultury bývalo naprosto mýtické, dech symbolizoval život. Když se obejmete, sdílíte teplo, ale také poznáte, jaké má ten druhý tělo, objevíte nějaký ten špíček nebo naopak vyrýsované svaly.
Zkrátka pustit si někoho do osobní bubliny a nechat se sevřít v náručí není jen tak, je to jedna z nejintimnějších věcí vůbec.
Zaběhnutý rituál
Jak už bylo řečeno, nejčastěji se objímají partneři, zejména ti na začátku vztahu, ale v některých rodinách mají sevření v náručí zavedeno jako rituál, hlavně ráno před odchodem z domu. Rodiče a děti se bez obejmutí také neobejdou. Ovšem dělají to i politici, sportovci, obchodní partneři nebo přátelé a kamarádi.
Hlavně u těch posledně jmenovaných platí, že časy se mění. Všimněte si, jak se dneska často objímají mladí lidé, daleko víc, než to dělaly zralejší generace – třeba spolužačky před školou, kámoši, kteří spolu vyrážejí za sportem, a podobně. Pokud tedy uvidíte dva lidi v tomto spojení, nemusí jít hned o erotiku.
Psychologové a jiní experti samozřejmě už celá léta podrobují zkoumání, jak působí objetí na ty, kdo se mu oddali. A vězte, že velmi pozitivně, pokud jde o oboustranně dobrovolný akt. I když se vám při některém sevření v náručí zvýší tep a tlak, protože jde o člověka, o něhož stojíte, stejně v tu chvíli vaše tělo vytváří hormony štěstí, takže ten výkyv by neměl uškodit ani kardiakům.
Endorfiny, serotonin i dopamin se produkují ještě nějakou dobu poté, co objetí skončilo, je tak blahodárné, že by se mělo prodávat v lékárnách. Pokud je delší, tep a tlak se časem uklidní a přijde celkové příjemné uvolnění.
Specifické je obejmutí člověka, který pláče, zoufá si, je v krizi, cítí se na dně. Nebojte se tedy přiskočit k slzící kolegyni, vzít alespoň kolem ramen nešťastného kamaráda, prokážete jim tím službu. A jestli si o vás někdo bude myslet něco nekalého, my řekněte si: „Čistému vše čisté...“
Děti to potřebují
Řada populárních osobností si vybavuje při vzpomínkách na své dětství i to, jestli byly či nebyly objímané. „Můj táta mě málokdy obejmul, neříkal, že mě má rád,“ stěžoval si například americký herec Billy Bob Thornton, bývalý manžel Angeliny Jolie. Také ona si tu a tam posteskla, jak má mít sama vyrovnaný přístup k mužům, když se její rodiče rozvedli nedlouho po jejím narození a ona se svým otcem Jonem Voightem neměla nikdy ideální vztah.
Pro dítě je objetí od mámy a táty (a nehledejme v tom žádnou pedofilii) i prarodičů nebo sourozenců něčím, co naprosto potřebuje k životu. Náruč blízké osoby je bezpečný přístav, kam může rychle vplout, pokud se něco děje, cítí se ohrožené a zraněné, ale i když má radost. Existují studie o tom, že málo objímané děti mohou mít v dospělosti problémy se seznamováním a udržením vztahu.
Bouřlivé debaty vyvolala a dodnes vyvolává takzvaná terapie pevným objetím, jejíž velkou propagátorkou byla psycholožka Jiřina Prekopová, dlouhá léta žijící a pracující v Německu. Mnohé děti, které ovládne zuřivost a vztekají se, mají šanci se uklidnit, když je hodně blízká osoba pevně sevře v náručí. Doktorka Prekopová tuto metodu ale používala i u dospělých, třeba rozhádané partnery přiměla sedět proti sobě a pevně se držet, dokud z nich nevyprchal hněv.
Když pomáhá zvíře
Proč se dnes tolik ujaly canisterapie, felinoterapie a léčby prostřednictvím dalších zvířat? Někteří odborníci usuzují, že je to proto, že lidé mají málo objetí od svého biologického druhu. Ale přitulit se k psovi nebo kočce, obejmout hlavu koně, to tu bylo vždy. Zvíře poskytuje cit bez výhrad, podmínek, navíc je velmi příjemné na dotek.
Lidé potřebují kontakt se zvířaty, ovšem umí si ho i nahradit. Dítě automaticky vezme do ruky medvídka, panenku, prostě musí obejmout kohokoli, o kom si myslí, že mu rozumí. A máte-li ještě teď u postele plyšáka, není to nic proti ničemu, natož když rádi sevřete v náručí svého čtyřnohého mazlíčka.
