Každý z nás měl nejspíš někdy svůj velký sen o tom, co mimořádného pro lidstvo by mohl udělat. Někdo ho opustil už v dětství, jiný v době dospívání a někomu zůstal tajně zasutý v hlavě dodnes.
Kdybychom tak byli schopni vyléčit zákeřnou nemoc, nasytit půl Afriky, zachránit někomu život, zabránit týrání dětí, pomoci lidem z ulice či zajistit všem postiženým potřebné pomůcky k životu. A tak dál, a tak dál...
Leckdo se dokonce o splnění svého snu pokusil, ale protože to jsou opravdu velké věci, třeba uspěl jen trochu. Mohlo mu to vzít chuť snažit se o dobro, mohl si říct: „Vždyť nic z toho nemá cenu.“ Jenže každý pokus o zlepšení chodu světa cenu má.
Vlastní zlo nás děsí
Tvrdí se, že v nás žijí vedle sebe jak dobro, tak i zlo a na to, co v lidech právě převáží, mají vliv nejrůznější okolnosti. A tak kupříkladu letos devadesátiletý americký psycholog Philip Zimbardo, který rád jezdí i k nám, na začátku sedmdesátých let šokoval svět svým proslulým stanfordským vězeňským experimentem. Byl přesvědčen, že když se úplně normálnímu člověku, nemajícímu v sobě žádné patologie, dá důležitý úkol, i podivná myšlenka se mu správně předloží, může se takový člověk úplně zvrhnout.
Radost se dá natrénovat. Šest možných důvodů, proč už ji nezažíváte |
Na Stanford University, kde tehdy pracoval, nechal udělat věrný model vězení a cel a skupinu dobrovolníků rozdělil náhodně na vězně a bachaře. Měl za to, že když „bachaři“ budou pověřeni úkolem, vezmou ho natolik vážně, že se dřív nebo později začnou na vězních dopouštět násilí. Došlo k tomu daleko dřív, než si sám připouštěl, a dramatický experiment musela po pár dnech ukončit policie.
Co můžeme učinit denně?
|
Nicméně, mnoho filozofů a psychologů si od nepaměti stojí za tím, že duševně nenarušení lidé chtějí být hlavně dobří. Náš filozof Erazim Kohák to ještě upřesňoval: „Člověk chce být k něčemu dobrému dobrý.“ Tím naznačoval, že dobří můžeme být také pro zlo. Profesor Kohák věřil, že touha dělat dobro je v nás silnější než chuť na zlo, už jen proto, že nesneseme pohled na to, co jsme způsobili, a nevydržíme žít s myšlenkou, jakého ďasa jsme pustili do světa.
Drobnosti nejsou snadné
Možná se vám stalo, že jste opravdu pomohli zachránit lidský život, třeba při nehodě na silnici, nebo jste upozornili na týrání nějaké živé bytosti. Je to velká věc, ke které je potřeba hodně odvahy. Přiznejte si ale, že by vás velice unavilo, kdybyste měli něco takového dělat dnes a denně – pokud tedy nepracujete přímo jako záchranáři a podobně.
V běžném denním životě se musíme prostě smířit s tím, že můžeme konat jen malá dobra. Ale proč „jen“? Právě tato každodenní „dobříčka“ bývají ta nejtěžší a nejvíc znamenají. Nerozčílili jste se ráno na děti či na partnera, když se vám pletli do cesty nebo jste na ně museli čekat? Neoplatili jste v autobuse neomalené šťouchnutí tomu hulvátovi napravo od vás? Nepřidali jste se v práci ke kolegyním, co bezostyšně drbaly tu, která zrovna nebyla přítomná? Vrátili jste pokladní v obchodě pět korun, o něž se ošidila? Nezatroubili jste dlouze na loudala, který vás zdržel na semaforu? A tak bychom mohli pokračovat ještě dál.
Možná řeknete, že to jsou prkotiny, ale právě z nich se skládají velká dobra. Prostě když nepošlete dál zlo ani „zlíčko“, musí se to dřív či později pozitivně projevit.
Kolikrát selháváme právě v takových drobných životních lapáliích – protože si jich vůbec nevšimneme, nejsme na ně nastavení, nemáme na ně čas a sílu? Anebo proto, že stále vyhlížíme tu velkou věc, díky které posuneme svět významně k lepšímu? Ta velká věc ovšem možná právě stojí vedle nás nebo nás míjí, ale v našich očích vypadá hrozně malinká a zanedbatelná...
