Kdo je bez viny, ať hodí kamenem
Ovšem druhý pokus – co se manželství týká – není v posledních letech ničím nezvyklým. Kdo se totiž v Česku vdá či ožení, má téměř padesátiprocentní šanci, že se také rozvede. Počet rozvodů za rok už přesahuje jednatřicet tisíc, míra rozvodovosti se tak usedila těsně pod hranicí padesáti procent. Naše země v rozvodech zaujímá přední místo ve světě a úspěšně jí konkurují pouze Belgičané, Finové a Švédové. Největší šanci na rozvod mají podle statistiků manželé v Karlovarském, Středočeském a Ústeckém kraji. Naopak nejmenší na Zlínsku. Zhruba pětina mužů a žen se rozvádí nejméně dvakrát a dvě třetiny žádostí podávají ženy.
Rozvody jsou kvůli své početnosti i významným ekonomickým faktorem. A to nejen pro oba aktéry. Minimální cena za rozvod se pohybuje kolem dvanácti tisíc korun, podle honoráře najmutého advokáta. To ale pouze v případě, kdy se oba partneři rozcházejí v klidu a po domluvě. Pokud začnou padat žádosti o přezkoumání způsobilosti k výchově dětí, vypuknou spory o majetek a výživné, zvyšují se náklady na rozvod astronomickým tempem. Může to pak přijít i na více než sto tisíc korun. Zvláště když je nutné vyhotovit několik znaleckých posudků a rozvodové řízení se táhne několik let. K nákladům na rozvody je nutné připočítat i sumy, které hradí stát – mzdy soudců, policistů, vyšetřovatelů, sociálních pracovníků a opatrovníků, výdaje na dobývání alimentů z neplatičů apod. Spory a tahanicemi spojenými s rozpadem rodiny trpí jenom v naší zemi ročně třicet tisíc dětí.
Jako nejčastější důvod k rozvodu se ve spisech uvádí rozdíl povah, názorů a zájmů. Jedná se o více než polovinu případů. A důvodem k rozvodu bývá také alkoholismus a nevěra. Podle zkušeností právníků jsou ale skutečné příčiny leckdy jiné, ať už jde o domácí násilí nebo brutalitu ve vztazích. Zkrátka když se chce žena rozvést s násilníkem, ten logicky nechce mít ve spise, co je skutečným důvodem rozpadu vztahu. Někdy i proto, že počítá s dalším oficiálním svazkem. Nátlakem, odmítáním rozvodu, protahováním sporů o dítě, vyhrožováním únosy se nakonec souhlas partnera s rozvodem vymění alespoň za neutrální rozdíl povah a názorů.
Nadlidský úkol
Podle statistické ročenky z roku 2009 uzavírají druhé manželství nejčastěji lidé ve věku okolo pětatřicátého roku a v průměru pět let po rozvodu, což je doba, v níž dochází k alespoň částečnému vyrovnání s rozpadem prvního manželství. Zatímco první manželství se v průměru rozvádějí přibližně po deseti letech, u druhých manželství k rozvodu dochází o dva roky dříve, tedy po necelých osmi letech, a o něco častěji. Podle psychologů je příčin rozpadu druhého manželství více, než kolik bylo v prvním manželství. Jednak jsou to neshody v běžném životě a jednak je to neschopnost jednoho z partnerů (či obou dvou) vyrovnat se s tím, že ten druhý má nějakou minulost, která se mu stále připomíná. Pětatřicetiletá Romana, která je tři roky podruhé vdaná, tvrdí, že skloubit první a druhé manželství dohromady je skoro nadlidský úkol.
„Když jsem se vdávala podruhé, byla jsem přesvědčená, že jsem chytřejší, moudřejší a že lépe znám muže, než když jsem se ve třiadvaceti vdávala poprvé. Už jsem neměla žádná nerealistická očekávání, netoužila jsem po tom, aby mě manžel nosil na rukou, a chtěla jsem někoho, kdo bude mít rád mě a moje dvě děti a bude slušný. Můj druhý manžel je také rozvedený, sám má jedno dítě, ačkoli ne ve výhradní péči, takže nás kromě jiných spojila podobná zkušenost. I přesto v současné době procházíme těžkou krizí, protože nejsme schopni všichni dohromady najít společnou řeč. On mi neustále vyčítá, že děti rozmazluji, že jim dávám přednost před ním, děti se zase po návratu od otce chovají vzdorovitě, jeho bývalá manželka mu čas od času udělá scénu, že se málo stará, a můj bývalý manžel je schopný zavolat uprostřed noci a vylívat si zlomené srdce. Když se tohle všechno sečte, je jasné, že to nemůže dělat dobrotu.“
