Můžete namítnout, že hravost už není pro velké lidi, ti mají být rozhodně seriózní a ne trapní. To je ovšem velký omyl. Anebo řeknete, že vy se hrám věnujete. A hned doplníte, že přece chodíte se svými caparty na písek nebo že si vyrážíte s kamarády zapinkat volejbal. Je to ale opravdu to správné hraní? A proč byste mu měli víc propadnout?
Vybírejte dle sebe
Možná jste zažili v zaměstnání teambuilding, na kterém jste si taky celou dobu hráli. Jenže nic tak trapného nebo zoufalého jste už dlouho nezažili... Proč jste to tak cítili? Inu proto, že jste si hry sami nezvolili, byly vám více nebo méně vnuceny.
U hraní je důležité právě to, že máte možnost volby, vybíráte podle svého momentálního rozpoložení, nálady, sil a chuti. Prvotním cílem hry není vytvořit nějaké dílo nebo hodnotu, cenné je hlavně to, že si hrajete.
Můžete dělat v podstatě cokoli – jeden den třeba vybarvovat mandaly vy a další zase házet žabky na rybník, zkusit si indiánský běh anebo nějakou psychohru, složit hlavolam, pustit se do cukrářské výzvy, například do makronek, přihlásit se na kurz výroby vonných svíček či skleněných perlí.
Jiná liga je hraní ve více lidech, vnáší další impulzy – kupříkladu navzájem se motivujete. Pozvěte kamarádky třeba na scrabble, dejte si rodinnou bojovku a podobně... Důležité je, že by se toho měli zúčastnit jen lidé, kteří sami chtějí, tedy žádné nucení. Také zapomeňte na přílišnou soutěživost.
Hodně získáte
Hra nerovná se koníček, to je třeba si často uvědomovat. Pokud máte trvalé hobby, třeba sbírání andílků nebo chození po horách, nemusí jít nutně o hraní. Dělá vám to radost, ovšem někdy se z toho už vytratil prvek hravosti. U hry je důležitý samotný proces hraní, nejde až tak o výsledek: o upletený svetr či vyluštěnou křížovku.
Hru by vás mohly znovu naučit děti... Všimněte si, jak se v jednu chvíli plně a radostně baví skládáním puzzle a za chvíli je najdete zabrané do kreslení obrázku. Hraní má vnášet do života právě takové hodnoty – radost, elán, kreativitu.
Kromě toho získáte mnoho dalších bonusů:
- Na chvíli zapomenete na okolní svět a podlehnete spokojené bezstarostnosti. Tím báječně relaxujete.
- Zbavíte se stresu, protože na něj v podstatě zapomenete.
- Klesne u vás agresivita.
- Zažijete to, co možná míváte málokdy – chvíle bezstarostnosti. Odvedete obtěžující myšlenky.
- Budete dělat jinou činnost, než jakou se běžně zabýváte, zaměstnáte jiné svaly. U něčeho třeba potrénujete jemnou motoriku.
- Povzbudíte různá mozková centra. Zjistilo se, že lidé, kteří se pravidelně zaměstnávají i hraním, pomaleji stárnou, lépe jim funguje hlava, mají až do pozdního věku více schopností.
- Rozvinete prostorovou orientaci, soustředění, rychlost rozhodování, paměť a další schopnosti.
- Zvolíte-li hru, do které se zapojuje víc osob, poznáte nové lidi a prostředí.
- Lépe poznáte sami sebe, zjistíte, v čem jste dobří i jak selháváte nebo nakolik jste trpěliví – a to naprosto nezávazně, bez větších následků. Můžete na sobě lépe pracovat.
- Na rozdíl od koníčku si hrou nevytváříte závazek, o kterém si myslíte, že u něj musíte zůstat. Hry zkrátka můžete střídat.
Jaký jste typ?
Psychologové se už dlouhá léta zabývají tím, jak na dospěláky působí hraní. Třeba americký psycholog Stuart Brown tvrdil, že lidé jsou bez ohledu na věk stvořeni pro hru. Zkoumal i lidi, kteří spáchali trestné činy, a došel k závěru, že v průběhu života jim chybělo odlehčení a zbavení se agrese a špatných myšlenek pomocí hry. Stanovil i několik typů „herních osobností“. Najdete se v nich?
Joker se umí velmi dobře bavit. Při hrách mu nejde o únik před stresem – on si totiž žádný příliš nepřipouští. Chce hlavně zábavu pro sebe a pro ostatní. Je mu jedno, že prohraje kanastu a jeho vybarvená mandala vypadá jak nedopečený koláč, jen když bylo veselo.
Kinestetik miluje pohyb, dokonce ho velice potřebuje k tomu, aby mohl fungovat. Byl neposedným dítětem, pak zvolil dynamické povolání a chce takové i hry. S ním se nebudete nudit u nordic walking, v aquaparku ani při bruslení. Někdy by mu ale prospělo trochu se zklidnit.
Organizátor je schopný hraní vymyslet, naplánovat, zrealizovat a koučovat ho. I sám sobě naplánuje hru na nejlepší čas, kdy si ji nejlíp užije. Jen nesmí podlehnout organizování jiných aktivit, aby hraní neodsouval.
Pohádkář se neobejde bez příběhů, umí je vyprávět i poslouchat. Ke každé hře nějaký vymyslí, čímž vtáhne další lidi. I sám pro sebe je potřebuje, má tedy tendenci vybírat si hry, které rozvinou představivost. Ale to je u něj skoro každá.
Průzkumník se snaží všemu zkrátka přijít na kloub. Sice si pohraje s hlavolamem, ale hned vymýšlí, jak by se dal ještě vylepšit. Zkusí-li lehký kouzelnický trik, hned chce probádat i složitější. Dokáže vymyslet zábavu pro jiné.
Sběratel má tendenci uchylovat se k aktivitám, jako je sbírání známek, minerálů a dalších zajímavostí, ale také mít v hrsti dopředu všechny informace, do hraní jde plně poučený. Takže než zkusí například paličkování, ví už vše o jeho historii i to, jak se jmenují různé pomůcky.
Soutěžící by mohl být náchylný k tomu obrátit hru v zápas. Je jedno, jestli jde o zábavu kolektivní nebo individuální, vždy je rychlý, jde cílevědomě do finále, vkládá do hraní dost energie. Bývá dobrým hybatelem her, ale musí se víc hlídat, aby jim nepropadl.
Umělec dokáže ze všeho vytvořit něco. Na všem vidí estetické hledisko. Tíhne ke kreativním činnostem, ale i hry s technickou, pohybovou nebo psychologickou náplní si užívá a snaží se do nich vnést krásno.
Článek vznikl pro časopis Tina.
