Bez internetu se generace dnešních dětí v životě neobejde. Jenže toto prostředí má spoustu nástrah. Od kolika let zpřístupnit ratolestem moderní technologie a na co dávat největší pozor?
Mobilní telefony, všudypřítomný internet se sociálními sítěmi, umělá inteligence… Dnešní svět je zkrátka digitální, ať se nám to líbí, nebo ne. A naše děti či vnoučata jsou jeho součástí. Jinou realitu ostatně ani neznají a ti starší mají moderní technologie často „zmáknuté“ mnohem víc než jejich rodiče.
Jak ale na vstup do tohoto světa připravit ty menší, aby pro ně tyto vymoženosti byly pomocníkem a nikoli propastí, do níž zapadnou?
Pro dnešní děti a dospívající je digitální prostředí místem, kde se nejen baví, ale také komunikují s vrstevníky nebo se dokonce učí. Jenže mezi zábavou a závislostí je tenká hranice a i kvůli nadměrnému užívání technologií roste počet dětí, které končí v péči psychiatrů. Jak ovšem upozorňují odborníci, prevencí nemůže být prostý rodičovský zákaz.
„V dnešní době skoro není možné a asi ani žádoucí, aby děti nepoužívaly digitální techniku. Otázkou je, jak moc a na co děti tyto přístroje používají a v jakém věku,“ říká psycholog Jan Kulhánek.
Když umělá inteligence nahradí partnera i terapeutaUmělá inteligence (AI) je stále na vzestupu. Většina lidí ji využívá k získávání či porovnávání informací nebo třeba k plánování výletů. Jenže celým světem se šíří nový trend, který může být potenciálně velmi nebezpečný. Zvláště mladí lidé tráví se svým chatbotem čím dál více času a přestávají ho vnímat jako jazykový model, ale upínají se k němu jako ke skutečné osobnosti. Konzultují s ním své problémy, jako by to nebyl „robot“, ale terapeut. A někteří se do něj dokonce zamilují! Třeba jako jistý Travis z amerického Colorada, jehož příběh zveřejnil server The Guardian. Travis si s chatbotem, který pojmenoval Lili Rose, tak dlouho povídal, až k němu zahořel láskou. A nakonec si ho v digitálním obřadu vzal. Tato příchylnost k umělé inteligenci vlastně není nic divného – chatbot je vždy k dispozici, nikdy vám neodporuje, řekne přesně to, co chcete slyšet… Jeho riziko však spočívá v tom, že osamělého člověka ještě více odděluje od společnosti, on se do osamělosti propadá ještě hlouběji a nadto si na AI vypěstuje emocionální závislost. A v USA bohužel došlo už i na extrémní případ, kdy se čtrnáctiletý Sewell tak upnul na svoji virtuální „kamarádku“, s níž sdílel školní problémy a rostoucí úzkosti, až nakonec skončil v tak bludném kruhu, že neviděl jiné východisko než sebevraždu. Vždy bychom měli mít na paměti, a také to vštěpovat dětem, že AI umí být dobrým pomocníkem, skutečného člověka ale nahradit nemůže. |
Podle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) by děti do dvou let neměly k jakýmkoli obrazovkám přijít vůbec, protože v tomto věku pro ně neznamenají žádný přínos. Pro ratolesti předškolního věku je maximální vhodnou dobou 60 minut denně, přičemž by obsah měl podporovat dětské učení a být veskrze pozitivní.
Skutečnou věkovou hranicí, kdy děvčata a chlapci objevují digitální svět, je ale bezesporu nástup na základní školu. Zde se již technologie v čím dál větším měřítku používají při výuce a později děti dostávají vlastní telefony ke komunikaci s rodiči, takže je potřeba, aby se uměli v tomto světě orientovat. I to má ovšem svá „ale“.
Zábavou u technologií by děti neměly trávit více než dvě hodiny (čas učení se do toho nepočítá) a odborníci také doporučují rodičům vytvořit jakýsi mediální plán.
„Ten obsahuje časové limity, zásady a pravidla o používání obrazovek,“ vysvětluje pediatrička Jitka Macková s tím, že by rodiče měli kontrolovat, co jejich potomci na internetu sledují nebo dělají.
A totéž platí i pro starší děti, obzvlášť pokud se registrují na sociálních sítích nebo hrají online hry.
„Zhruba padesát procent rodičů dětí, které se zapojují do nějaké rizikové aktivity nebo mají nějakou nepříjemnou online zkušenost, o ní neví,“ upozorňuje pro časopis Forbes Lenka Dědková, která se touto problematikou zabývá v rámci výzkumu na Masarykově univerzitě.
Podle ní se rodiče zajímají o to, co se dělo ve škole, zda má jejich ratolest splněné úkoly nebo snědlo oběd. Na to, co prožívá v online světě, se ale neptají, protože to nepovažují za důležité nebo je to zkrátka ani nenapadne. V dítěti to pak ovšem vyvolává dojem, že to mámu s tátou nezajímá, a propast mezi ním a rodiči se prohlubuje.
Proto spíše než striktní zákazy a omezení funguje, když jde rodič příkladem (a třeba potomkům ukáže i obsah vlastních sítí). Stále dokola je také třeba vysvětlovat rizika a hlavně vést s dospívajícím potomkem dialog, v němž by se rodič neměl vyhýbat ani tak ožehavým tématům, jako je pornografie.
V každém případě by rodiče měli ale zpozornět, pokud se u jejich ratolestí objeví jisté varovné příznaky. Těmi může být únava, horšící se prospěch či časté stížnosti na nudu a smutek v okamžicích, kdy je dospívajícímu omezen přístup k technologiím. Pak je vhodné se na problém více soustředit a případně požádat o pomoc odborníka.
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
