Říká se, že být babičkou či dědou je mnohem zábavnější než vychovávat vlastní děti. Už nemáte tolik odpovědnosti, můžete děcka víc rozmazlovat, užívat si jich. Jenže praxe někdy bývá v řadě ohledů jiná. Co prarodiče, tedy hlavně babičky, nejvíc trápí?
Pomoc ano, rady ne
Často se ve vztazích prarodič versus rodič objevuje to, co zažila Blanka. Její syn i snacha pracují, mladá paní se vrátila do výhodného zaměstnání v době, kdy nebyly Blančinu vnukovi ani dva. „Dohodli jsme se s mladými, že půjdu do předčasného důchodu a pomůžu jim s hlídáním malého,“ vysvětluje Blanka a dodává: „V práci mě to už stejně unavovalo a doma mě nic nedrží, jsem už nějaký čas rozvedená.“
Byť se ale snažila mladým nezasahovat do výchovy dítěte a nebyla taková ta babička, co pořád radí, stejně se dostala se synem a snachou do konfliktu.
„Nakonec jsem měla pocit, že jsem chůva, která sama nemůže nic rozhodnout. Snacha určovala, co budu malému vařit, co kdy smí jíst, co mu mám dát na sebe, jaké aktivity s ním smím dělat, jaké knížky mu můžu číst a ukazovat, jako bych byla nesvéprávná. Když jsem řekla někdy svůj názor, byl oheň na střeše, prý nerozumím dnešní výchově. Nakonec jsme se všichni shodli, že kluk půjde ve třech letech do školky, přestože mě bolelo srdce. Teď ho hlídám, jen když je nemocný. Jinak to ale nešlo, nemůžu přece na sobě nechat v věčně štípat dříví.“
Na zadní koleji
Hana se po několika letech čekání dožila vnoučete od jediné dcery. „Byl to nejkrásnější den života,“ říká a srovnává ho s narozením své vlastní holčičky.
Už když její dcera čekala miminko a měla rizikové těhotenství, Hana jí začala pomáhat. „Vařila jsem, pekla, chodila jsem jí uklízet. Bylo to trochu náročné, protože dcera s přítelem mají jiné chutě než já a můj muž, naučila jsem se tedy vařit to, co jim šmakuje. Dělala jsem vždy dvě jídla.“
Mladým vozila plné hrnce autobusem, protože zeť byl hodně zaměstnaný. Když se Haně narodilo vnouče, s péčí o dceřinu rodinu neustala. Přestože zatím sama chodí do práce, každou volnou chvíli jezdí k mladým, chodí ven s batoletem, pomáhá jim s domácností. Je šťastná, ale utahaná.
S přibývajícím věkem však vnímá, že únava začíná převažovat nad pocitem spokojenosti. „Někdy bych si i lehla nebo si šla někam posedět, jenže vím, že to nejde, mladí na mě spoléhají.“
Tento model lze vidět v našich rodinách často. Babičky, ale i dědové jsou ochotní po narození vnoučete hodně změnit styl života, být mladým k ruce, téměř zapomenout sami na sebe, odstrčit se na zadní kolej.
Na jednu stranu je to tím, že si chtějí užít mrně, ale jako by cítili i povinnost pořád pečovat o své děti a s novou situací jim pomáhat. A to bez nároku na cokoliv. Mnohdy se stává i to, že mladí berou jako naprostou samozřejmost nejen pomoc s dětmi, ale také s domácností a finančními otázkami. Prarodiče, kteří by si s přibývajícím věkem měli spíš užívat života nebo se i nechat opečovávat potomky, pak na sebe kladou spoustu závazků.
„Měla jsem asi hned od začátku nastavit trochu jiná pravidla,“ uvažuje Hana. „Mladí se měli víc snažit. Třeba když uvařím, mohli by si pro jídlo dojet a na oplátku mi dovézt nákup. Je mi ale jasné, že už je to budu těžko učit. Snad jen kdybych si zlomila nohu a vypadla z procesu, dalo by se to pak změnit.“
Odcizená manželka
Milena přiznává, že před pár lety měla v jednu chvíli strach o svoje manželství. Nedělo se nic negativního, žádná nevěra anebo podobné hrůzy, naopak šlo o radostné události. „Oběma našim dcerám se v jednu dobu narodily děti a nám tenkrát přišlo správné holkám pomoci, tím spíš, že druhé babičky bydlí daleko,“ přibližuje svůj příběh.
Nejdřív bylo všechno zalité sluncem, pendlovala mezi jedním a druhým miminkem. „Pochopitelně mě někdy doprovázel i manžel, který si vnoučata také užíval, ale moc často to kvůli endoprotézám podnikat nemohl,“ pokračuje Milena.
Nakonec zjistila, že se do pomoci vložila tak, že skoro není doma. Před odchodem do důchodu si s mužem plánovali, kam všude pojedou, co předělají na zahradě. Ona se ale vracela domů jen na přespání, ráno nechávala manželovi lístek na stole, aby si ohřál párky, a večer mu sice nadšeně vyprávěla, co s dětmi zažila, nicméně brzy odpadávala. „Trvalo to víc než dva roky,“ dodává.
„Potom jsme jednou seděli s manželem u večeře, kterou jsem narychlo splašila, a já si uvědomila, že celou tu dobu jsem žila někde jinde. Taky mě vystrašilo, když má známá náhle ovdověla, ten její se jedno ráno neprobudil, i když byl do té doby jura. Život plyne tak rychle.“
Pro Milenu bylo těžké říct dcerám, že k nim bude jezdit mnohem méně, protože chce být víc s jejich tátou. V jednu chvíli kvůli tomu dokonce vyhledala pomoc psycholožky. „Ta mi pověděla, že trpím častou ženskou nemocí – prostě si stavím děti výš než partnera, což není dobré. Holky to pochopily. I když se mi po vnoučatech stýská, jsem ráda, že si s manželem víc užíváme důchod.“
Milena připouští, že jí dlouho trvalo, než si to srovnala v hlavě: „Už když se narodily dcery, postavila jsem muže někam za ně, ale tehdy to až tak moc nevadilo, byli jsme všichni doma a on se hodně podílel na jejich výchově. Mé dojíždění za vnoučaty nás ale odcizilo. To by se nemělo stát. Nakonec partner je ten, kdo s vámi bude i v době, kdy děti budou pryč.“
Pohled odjinud
Když bylo Zdeně devětadvacet, odešla se svým nastávajícím mužem na Západ. Nemohla tušit, že tu za pět let proběhne sametová revoluce. V současné době žije s manželem v Německu, kamarádky má v Belgii a Holandsku, ale jezdívá i za těmi českými. Má tři děti a pět vnoučat a může posoudit, jak to kde funguje.
„České babičky jsou na tom nejhůř, ale dělají si to samy. Mnohé se svobodně rozhodly udělat ze sebe služky, které na hvízdnutí přiběhnou, vykonají práci, a nejen jen že za ni nic nedostanou, ale naopak ještě něco donesou,“ tvrdí Zdena.
Vzpomíná, jak se na ni její zdejší přítelkyně skoro zlobily, že je krkavčí máma a babička, když nepřispívá dětem alespoň tu a tam nějakým eurem, nepomáhá jim s domácností a ještě se od nich nechává posílat k moři.
„Já vnoučata samozřejmě hlídám, ale mé děti vědí, kdy to ode mě můžou chtít a kdy ne. Přesto si s manželem vnuky báječně užijeme a oni nás také. A jak to bylo s tou cizokrajnou dovolenou? Mé zdejší kamarádky si nejdřív myslely, že jsem se spletla a chtěla jsem říct, že jsme mladým zaplatili dva týdny u moře. Ale bylo to přesně naopak, my dětem pomáháme během školního roku a ony nám v létě zaplatí relaxaci. Tak to má být.“
