Optimista při pohledu na z poloviny plnou sklenku řekne: „Je z půlky plná.“ Pesimista se hádá: „Je poloprázdná!“ A kdo se na svět dívá přes růžová skla mámení, raduje se: „To mám pití na celý den!“
Ilustrační snímek

Pětačtyřicetiletá rozvedená žena potkala nového muže. Zamilovala se, jako kdyby jí bylo čtrnáct, a chlapíkovi snáší modré z nebe. On ji očividně využívá, skřípe to mezi nimi, když se ona trochu ozve. Protože ho ovšem zbožňuje, vždycky raději zmlkne.

Její přátelé jsou zděšeni. Říkají jí: „Sundej si už propána ty růžové brýle!“ Ona neslyší. Pak jim se zasněným pohledem doručí svatební oznámení. Kamarádi strnou a prosí ji, ať svatbu ještě raději zváží. A ona řekne: „Vím, že máme s tím mým trošku problémy, ale až se vezmeme, všechno se rázem vyřeší.“

To není vymyšlený příklad, ale příběh ze skutečnosti. A už jistě tušíte, jak dopadl. Růžové brýle spadly té ženě až po několika letech psychického týrání ze strany manžela. Vlastně až poté, kdy se její dospívající dcera, kterou do vztahu přivedla, z celé téhle situace zhroutila. S těžkým srdcem se ta paní nakonec rozvedla. Ovšem její růžové brýle se při pádu nerozbily, jen jim (pomyslně) praskla sklíčka. Pořád si je tedy nasazuje.

Už nevidí svět tak růžově, ale stejně se jich nechce vzdát. Takovým lidem se říká idealisté, věční snílkové, přehnaní optimisté či blouznivci… 

Proč chtějí vidět svět růžově? A jak to udělat, aby člověk nepotřeboval nosit ty pověstné růžové brýle mámení?