Kojení ve společnosti má své odpůrce i zastánce. V poslední době se o něm mluvilo v souvislosti s kauzou ženy, která své dítě krmila v bance. I proto jsme spolu s webem eMimino vyzvali čtenářky, aby napsaly svoji příhodu. Nyní jsme vybrali tři vítězky a jejich zkušenosti vám postupně představíme. Druhý příběh má název Když kojení není radost.

Nadpis už napoví, že tento deníček ukáže situace, kdy kojení není snadné. Přesto se ho pokusím napsat čtivě, píše na webu eMimino čtenářka s přezdívkou Finduska.

Poprvé jsem otěhotněla neplánovaně při studiu, bylo mi krásných 24 let a to poslední, na co jsem měla myšlenku, bylo „řvoucí mimino“. Jelikož jsem měla v životě velké fofry, absenci menstruace jsem si uvědomila docela pozdě, a tak se tedy stalo, že jsem na gynekologickém křesle rovnou slyšela i srdce nového člověka a v tu chvíli jsem se ztratila.

Až do 27. týdne to bylo krásné a ukázkové těhotenství, nikdy bych nevěřila, že se může něco stát, a už vůbec by mě nenapadlo, že i po porodu může být nějaký problém. Nevím jak ostatní, ale já si vždy myslela, že těhotenství, porod, kojeni atd. vše je automatické a jde to „samo“. 

Ach má mladá mysl, jak se mýlila. A tak jsem ve 27. týdnu skončila v nemocnici, s vypětím všech sil jsem ve 36. týdnu porodila svého prvního syna, uzlíček vážící kousek přes 2 kila. Na sále mi ho sotva ukázali a utíkali do inkubátoru, pro lepší efekt mi ho nakonec odvezli do krajské nemocnice na nedonošence. 

Já jsem zůstala ve své porodnici dva dny. Na revers jsem neměla sílu a vzhledem k cévce ani pomyšlení, potřebovala jsem se pro svého syna dát do pořádku, nebyla jsem v úplně dobrém stavu.

Vyfasovala jsem svou první tahací odsávačku. A tak jsem každou volnou chvíli „tahala“ a nadšená schovávala vše odsáté a manžel (tehdy ještě partner) to dva následující dny vozil synovi. Bylo mi úplně šumák, že to bolí jako ďas, z bledule, co se sotva vleče, jsem se měnila na Xenu bojovnici, chtěla jsem co nejrychleji za synem a vše mi dodávalo sílu. A tak jsem po 3 dnech viděla svůj uzlík znovu. Byl nádherný, tak krásné dítě jsem v životě neviděla.

Informace o soutěži o 3 balíčky dárků za příběh najdete zde

A nastalo první kojení, těšila jsem se, jak se přisaje a my budeme mít svou chvilku. A ono nic, to poslední co můj syn chtěl, bylo moje prso. Jakto proboha, co to jako je? Takhle to přeci nefunguje, dítě a prso rovná se kojení, ta rovnice takto vypadá a jinak to nejde. V mé hlavě nastal zmatek. Přiklusala poradkyně a jala se prozkoumat má prsa, brala je do rukou, různě mačkala, vzdychala a nakonec vyřkla ortel: „Máte vpáčené bradavky.“ 

Na můj nechápavý pohled mi na fotkách začala ukazovat, že správná prsa mají „špunty“, kdežto ty moje mají v podstatě jen dvorec. A vytasila klobouček, no synátor na kus plastu nereagoval úplně nadšeně, ale po 40 minutách kojení vypil půl dávky, pak jsem musela rychle odsávat na dokrm. A takto jsme už fungovali pořád.

Moje kojení vypadalo asi takto: 40 minut kojení, dokrm trval dalších 20 minut, dítě bylo unavené a spalo, 40 minut odsávání, hodina mého spánku a jedeme znovu. Vybojovala jsem si tedy dostatek mléka, které jsem měla snad všude. Mohla jsem ho návštěvám rozlévat do kafe. To bych ale musela mít na návštěvu, vlastně na cokoliv jiného, čas. 

Chodila jsem jak mrtvola, unavená, ubitá. Jediné, co mi dělalo v životě radost, bylo to, že krásně přibíral a byl celkově úžasný. A pak jsem začala mléko ztrácet, musela jsem dokrmovat umělou výživou. Trápila jsem se, brečela jsem, nenáviděla jsem sebe, své tělo a všechny kolem sebe a jejich otázky: „Kojíš?“ „Proč ne?“ A úplně nejvíc jsem nesnášela věty typu „Musíš!“ „To nejlepší…“ apod.

Až jsem jednoho dne prostě řekla dost, synovi byly 4 měsíce, dostával mrkev a já už byla na zhroucení, přestala jsem se snažit ze sebe vymačkávat mléko. A během pár dní jsem byla zase plně šťastná. Syna jsem si užívala naplno. Vždy byl a je moje nejvíc. Nevím, jak své děti milují ty, které mají ten dar kojení, ale já ho miluji neskutečně moc, kdykoliv se na něj podívám, srdce se mi svírá láskou a strachem o něj. Nemohu tvrdit, že ho miluji stejně, protože nevím, jak milují ti ostatní, ale miluji ho tak, jak jen já milovat dokážu.

Vzhledem k problémům v těhotenství i následným operacím jsem usoudila, že nejsem vhodná nosnice, a rozhodla jsem se, že jedno dítě stačí. Po pár letech jsme s manželem byli už rozmazleni natolik, že jakémukoli dotazu na druhé dítko jsme se smáli. Syn rostl a už nám byl zdatným společníkem v našich sportovních aktivitách a najednou byl v první třídě, pořád náš mazlíček, ale my si začali uvědomovat, že je veliký, skoro samostatný, a že všechno uteklo. Problémy jsem už zapomněla. Nebudu to protahovat, zanedlouho jsem opět držela pozitivní test.

Tentokrát jsem byla rozhodnuta nenechat se strhnout kolotočem kojení, chtěla jsem nakráčet do nemocnice s tím, že chci po porodu okamžitě zastavit laktaci. Ale… Jak to už bývá, osud má svoji hlavu. Tentokrát se moje těhotenské problémy ozvaly už ve čtvrtém měsíci a já musela o život svého druhého syna bojovat. Ač ateistka, modlila jsem se ke všemu možnému. A v jednu chvíli jsem v pláči slibovala, že jestli se mnou vydrží, že budu dělat všechno možné a že i kojit zkusím. Syn všechny mé sliby vyslyšel a narodil se o pouhé 3 týdny dříve s váhou kousek přes 3 kila. A tak jsem i já musela dodržet své sliby.

Na sále se nepřisál, ovšem na pokoji už ano. S velkou radostí jsem ho po každém kojení běhala vážit, a nic. První den dobrý, laktace se rozjíždí, ale ani druhý den nic, zkusila jsem odsávačku a tou jsem dala krásných 20 ml, které vypil po stříkačce. Sál tak, že se mi kroutily prsty u nohou z následného zavinování, ale pokaždé s nulovým výsledkem. Přitom odsála jsem vždy dostatek. Manžel tedy musel koupit váhu, sehnali jsme elektrickou odsávačku a doma jsem pokračovala. Opět jsem byla v bludném kruhu kojení, odsávání, krmení.

Podotýkám, že jsme za pomoci poradkyně zkoušeli všechny možné i nemožné polohy, ale prostě nevypije ode mne nic. Potom co si prohlédla to, že odsávačce musím též pomáhat mačkáním prsou, protože samo to do ní teče, jen když jsou vážně plná, usoudila, že jsem vážně divná a se slovy že „taková prsa za celou svou kariéru neviděla,“ odkráčela. 

No ono taky moje prsa normálně vidět nejsou, myslím, že jsem původně měla být kluk, ale někde ve vývoji mi opomněla narůst pánská výbava, a i ta dámská drobet zaostává. A tak jsem začala ze stresu ztrácet mléko, no co už, nasadila jsem umělé mléko a rozhodla se, že nějak bylo, nějak bude. Přestala jsem být hysterická a zvonek v mozku, který bimbal věty musíš, neděláš dost pro své dítě a koj, koj jsem rozbila. Řekla jsem dost.

Vím, že mateřské mléko je úžasné a nejlepší, ale psychika matky je důležitější. A tak jsem s klidem dala na noc umělé. Přes den odsávala. A najednou jsem umělé zase nedávala. A tak takhle fungujeme už 3 měsíce. Při spurtu na pár dní přidám na noc umělé, přidám jedno odsávání mimo krmení a navýším. Přestala jsem tedy už přikládat k prsu, nemá to žádný efekt. Ale co už, tenhle režim je vyhovující, vypracovala jsem to natolik, že je do půl hodiny hotovo se vším všudy. :-D Jsem už taková, že se nechávám hodně ovlivnit okolím, úplně nejjednodušší by pro mne bylo dát jen UM, ale…

Nicméně je ubíjející to, jak moc nám dnes kojení ovlivňuje život. Ano, je to správné, ale když to někde nejde, tak to nejde. Kdo nám dává právo soudit jiné. A kdo vůbec nám dává právo lézt do soukromí jiným. Pro mě je kojeni intimní věc. A proto je pro mě nepochopitelné, jak může někdo přijít a ptát se „Kojíš?“ 

Nejhorší je to, že se na tento dotaz ptají lidé, které třeba často nevidíte, jdete s kočárkem, kouknou na miminko, pochválí ho a ozve se „A kojíš?“ V případě mojí kojící kamarádky, která má kojeni jako koníček u obou dětí, pak získáte hodinový slovní průjem o kojeni. V mém případě zase informace, které vás vlastně nezajímají. Jde tedy nejspíš jen o řečnickou otázku, která ale může hodně ublížit.

Témata: kojení, prs, banka