Kojení ve společnosti má své odpůrce i zastánce. V poslední době se o něm mluvilo v souvislosti s kauzou ženy, která své dítě krmila v bance. I proto jsme spolu s webem eMimino vyzvali čtenářky, aby napsaly svoji příhodu. Nyní jsme vybrali tři vítězky a jejich zkušenosti vám postupně představíme. Třetí příběh má název Kojení a jeho plánování.

Deníček o tom, jak se stala maminkou a zjistila, co kojení vlastně obnáší, píše na webu eMimino čtenářka pod anonymní přezdívkou.

Vzpomínám si na den, kdy jsem se opalovala na koupališti. Bylo mi kolem 15 let. Všude okolo mě bylo plno lidí, včetně několika maminek s miminky. Najednou si jedna z těch maminek svlékla vrchní díl plavek a ukázala světu, co má pod ním. Řekla jsem si v duchu: „Bože, jak tohle někdo může dělat na veřejnosti…“ Hlava mi to nebrala. Ano, nebrala. Až do chvíle, kdy jsem se i já stala maminkou.

Den, kdy se mi narodil syn, byl jeden z těch nejšťastnějších dní v mém životě. Přinesl mi mnoho radosti, štěstí, lásky, ale také i mnoho změn. Najednou jsem poznala spoustu věcí, které jsem do té doby neznala.

Informace o soutěži o 3 balíčky dárků za příběh najdete zde

Začalo to již na novorozeneckém oddělení, kdy se sestřičky chovaly jako fanatičky. „Musíte kojit každé 3 hodiny!“ štěkaly na mě pořád dokola. Prosila jsem je, že ještě počkám, ale tlačily na mě, ať ho probudím. „Auuu, to hrozně bolí,“ řekla jsem unaveným a skleslým hlasem. „No musíte, maminko, nedá se nic dělat. Namažte si bradavky a kojte! Musí se vám spustit laktace,“ vysvětlovala mi jedna ze sester arogantním tónem. Kojení na novorozeneckém oddělení bylo prostě jedním slovem PSYCHO, ale nic jsem si nepřála víc než kojit syna svým mateřským mlékem. Rozkojila jsem se v klidu doma, kdy jsme se se svým synem sladili a nikdo nám do toho nemluvil. To byla první velká útrapa a myslela jsem si, že poslední.

„Ahoj, tak pojedeme nakupovat?“ volá mi nadšeně jedna z kamarádek po šestinedělí a těší se, že bude jezdit s kočárkem. Zní to lákavě, ALE… Já ho musím načasovat s kojením. Malý pije po 3 hodinách. Do města to mám 30 minut autem. Kde pak budu kojit? Na nákup mám zhruba 2 hodiny a pak opět 30 minut domů. No ale vždyť oni u nás dělají tu silnici. Kolony vždy 20 minut z jedné i druhé strany. Hm, počítám a už mám na nákup jenom hodinu a 20 minut. Než zaparkuji, vybalím kočárek, případně přebalím v autě, tak zjistím, že raději pozvu kamarádku na kávu k nám domů. Ano, takhle jsem omezená. Slyšeli jste někdy pojem „růstový spurt“? Ne? Já taky ne, dokud mě moje dítě nezačalo vysávat jak rozinku. Veškeré časování mi bylo k ničemu. Kojila jsem co hodinu.

Teď se v duchu omlouvám všem maminkám, které kojily na veřejnosti. Teď už vím, že je obtížné dítě nakojit a někde i přebalit… Ano, vždy je možnost si přes sebe něco přehodit, sednout si do rohu, poprosit obsluhu… Nejsem zastánce vyvaleného poprsí, ale ráda bych, aby veřejnost věděla, že některé maminky si prostě potřebují něco vyřídit na úřadech, v bance a podobně, a jsou třeba zdaleka a jinou možnost prostě nemají. A víte co? Můj syn si o tom myslí také své. Pokaká se mi hned, jak odjedeme z domu. Tak co, banky, úřady a jiné instituce? Zařídíte nám, maminkám, zázemí? Ještě můžeme vytáhnout lepší zbraně než poprsí, a to pokakané a smradlavé plenky!

Témata: kojení, banka