Štve vás šéf, kolegové, práce vás nebaví, je toho na vás moc, cítíte se vyhořelá, nebo si myslíte, že máte na víc? A co se poohlédnout jinde?
Nespokojenost v zaměstnání se odráží také na celkovém psychickém rozpoložení a ovlivňuje i další aspekty života, včetně fyzického zdraví. O snížené pracovní výkonnosti a osobním pocitu štěstí ani nemluvě.
Dobrou zprávou je i to, že současná doba změně práce dokonce přímo nahrává. Zaměstnavatelé potýkající se s nedostatkem kvalitních pracovních sil jsou připraveni nabídnout vhodným uchazečům dobrý plat i zajímavé benefity. Toho by byla škoda nevyužít, ne?
Mám, nebo nemám?
Pokud se ptáte, kdy je nejlepší čas na změnu nevyhovujícího zaměstnání, tak je to právě teď. A to nejenom kvůli momentální situaci, kdy je pracovních příležitostí hodně a lidí málo. Pokud se totiž začnete zaobírat myšlenkami, zda neuzrál čas začít dělat něco jiného, tak vězte, že opravdu uzrál.
Červíček, který začal hlodat ve vaší hlavě, totiž hned tak nepřestane. Alespoň do té doby, než se definitivně rozhodnete, zda zůstanete, anebo půjdete o dům dál.
Samozřejmě nemusíte hned druhý den vyrukovat na svého šéfa s výpovědí v ruce. S mapováním terénu pracovních nabídek ovšem začít můžete. Většina psychologů vám potvrdí, že ideální je mít práci, která vás naplňuje. Pak je totiž velká šance, že se dostaví i úspěchy.
Pracovat z pouhé povinnosti a nutnosti zaplatit nájem a další složenky zkrátka není to pravé.
Nicméně, pracovní zapálení bohužel není automatické ani věčné. Jedním z jeho nejčastějších zabijáků je rutina. Ovoce ale nepřináší ani dlouhé setrvání v jedné firmě či na jedné pracovní pozici. I práce ve vysněném oboru vás zkrátka jednoho dne může přestat bavit.
Můžete být v zaměstnání i spokojená, ale najednou vás přepadnou pochybnosti o vašich profesních kvalitách. Třeba vám skončila mateřská, dostala jste nabídku na povýšení a obáváte se, jestli to zvládnete.
Pěkně zavařit vám ale může i pracovní vyhoření, zahlcení prací a s ním související nedostatek volného času, ne zrovna ideální vztahy se spolupracovníky, pocit nedostatečného uznání a finančního ohodnocení, neschopnost skloubit práci s rodinou a péčí o sebe.
Nebo zkrátka jen toužíte po něčem novém, ale nejste si zcela jistá, co by to mělo být. Důvodů, proč začínáte pokukovat po jiném místě, může být celá řada.
Možná máte strach udělat radikální změnu... Dobré práce se přece v současné době všichni držíme zuby nehty. Všimněte si ale přívlastku dobrá. Je taková i vaše práce?
Potřebuji změnu
Třicetiletá Martina dvanáct let pracovala na městském úřadu. Během této doby se jí několikrát změnil nadřízený. Ona sama přemýšlela, že by se na pozici vedoucí přihlásila. I přesto, že si při zaměstnání doplnila patřičné vzdělání, o místo se ale oficiálně nikdy neucházela. Plat jí rostl tabulkově a ani s prémiemi to nebyla žádná sláva. A to si chtěla pořídit vlastní bydlení.
Ještě více však Martina toužila po změně. Nevěděla ale, jak jí dosáhnout. A proto se obrátila na koučku, která pracuje také jako HR partner pro personální společnost, a společně začaly hledat odpovědi na několik základních otázek.
„Martina si musela uvědomit, co vlastně umí, jaké jsou její pracovní i nepracovní zkušenosti. Co se jí na její profesi líbí a v čem vyniká. Kritickým okem zhodnotit, jakou je pracovnicí a kolegyní. Ale také se pozastavit nad tím, co jí v jejím zaměstnání nevyhovuje, čeho by se ráda zbavila a čím to nahradila. Musela si srovnat v hlavě, s jakou prací se nejvíce ztotožňuje, jaká jí podle jejího mínění sedne,“ vysvětluje koučka Helena Theunissen.
Martina si nakonec připravila dva životopisy. Jeden pro účely zasílání na instituce státní správy a druhý pro soukromý sektor. Každý byl napsaný trochu jiným jazykem a obsahoval zdůrazněné pasáže věnované konkrétní pracovní pozici.
Nové místo Martina nakonec našla u soukromé společnosti, kde se věnuje stejné činnosti, kterou měla na starosti na úřadě. Ovšem za dvakrát vyšší odměnu. Po dvanácti letech ve státní správě si na soukromou sféru stále zvyká, ale neměnila by. Nejenže pro ni jsou atraktivnější kariérní a mzdové vyhlídky, ale také má nyní otevřeny oba světy: státní správu i soukromý sektor.
Jsem na vrcholu, ale…
S trochu jiným příběhem se nám svěřila ambiciózní Ilona, která před dvaceti lety začínala jako asistentka obchodního oddělení ve firmě s domácími potřebami. Její práce ji sice bavila, zároveň si však uvědomovala, že má na víc.
A postupně si šla za svým. Nejdříve jí byli svěřeni důležití klienti, brzy nato se stala oblastní obchodní ředitelkou. Společnost mezitím expandovala do zahraničí a Ilona spolu s ní. Najednou se ocitla tam, kde dříve toužila být. Létala mezi středoevropskými městy, řešila firemní strategie, plánovala další obchodní taktiky. Do toho všeho se jí však vkradlo důležité ALE. Práce ji přestala bavit.
„Čas, který bych měla věnovat své rodině, trávím ve společnosti jiných manažerů nebo sama na hotelu. Kariérně jsem sice na vrcholu, finanční ohodnocení je nad moje očekávání, ale uvnitř cítím prázdnotu. A silnou potřebu začít dělat něco úplně jiného.“
Právě s těmito slovy se svěřila koučce. „Pro Ilonu byla teď nejdůležitější zásadní otázka životních priorit. Musela si uvědomit, co je pro ni skutečně podstatné a proč. Co pro ni práce jako taková znamená a jak je spokojená se svými pracovními výsledky. Co vidí, když rekapituluje svůj život. Jak se v současné život ní situaci cítí a co by podle ní mělo být jinak. Kde se vidí v příštím roce a kde za několik let. A především, co nastane, když a) zůstane, b) změní práci, c) na nějakou dobu pracovat přestane, nebo d) začne dělat něco úplně jiného,“ vysvětluje koučka Theunissen.
Z korporátu se Ilona nakonec rozhodla odejít a vrátit se do menší firmy na pozici oblastní obchodní ředitelky. Spokojené jsou nyní obě strany: firma profitující z Iloniny profesní zkušenosti i samotná Ilona, která se cítí být správně na svém místě a zároveň si užívá blízkosti své rodiny a přátel.
Práci ne a ne najít
Problémy zcela opačného rázu před lety trápily čerstvou vysokoškolačku Terezu, která se s velkými očekáváními přestěhovala do hlavního města, aby se pustila do hledání svého prvního vysněného zaměstnání. Které ovšem ne a ne najít.
„Už si připadám jako úplná nula. Nikde mě nechtějí,“ líčila tenkrát své pocity námi oslovené koučce. „Na začátku jsem byla nadšená a sebevědomá, že práci seženu raz dva, obzvlášť v Praze. Ale teď pociťuji naprostou bezmoc. Připadám si jako looser, který asi nic neumí, když o mě není zájem. Přemýšlím, že bych začala i něco vlastního, ale na to teď už vůbec nemám odvahu. Nevím, co dál, za každou nabídkou vidím jen další ticho anebo další: „Upřednostnili jsme kandidáta, který…“
Co dělat v tomto případě? „Tereza se v první řadě potřebovala hlavně uklidnit a zastavit impulzivní odesílání životopisů na všechny strany. Při hledání práce jsme nasadily novou strategii přes užší vymezení pozic, které ji skutečně zajímají, úpravu životopisu až po aktivní oslovování zajímavých firem, jež neměly žádné vypsané pozice, konstatuje Helena Theunissen. A Tereza je už dnes v zaměstnání zkušenou profesionálkou.
Jak to vidí odbornice?Helena Theunissen, koučka a mediátorka Jste na tom podobně? Zkuste se stejně jako ženy z našich příběhů držet následujících bodů:
|
