Nazývá se to ponorka neboli ponorková nemoc. Původně označovala stav lidí uzavřených dlouho v jednom prostoru, dnes tak popisujeme i vztahy, kdy nás po čase začne dráždit i maličkost, kterou jsme dřív snadno přehlédli.
Nemusí jít o selhání vztahu nebo o to, že by byl špatný od začátku, spíš o přirozený důsledek dlouhodobé blízkosti. Na začátku totiž funguje takzvaná zamilovaná slepota – mozek pod vlivem hormonů tlumí kritické myšlení a partnerovy zlozvyky a špatné vlastnosti vnímáme jako drobnosti.
Tato „ochrana“ ale postupně mizí a může pak přijít vyčerpání z toho, že se to, co nám vadí, pořád opakuje. To, co bývalo úsměvné, se nám tak může po letech začít zdát nesnesitelné.
Směr naší pozornosti
Hranice toho, co ještě uneseme, se přitom posouvá pomalu a skoro nepozorovaně. Nejdřív nás partnerovy zlozvyky jen popuzují, ale pořád jsme ochotni je snášet. Zlom přijde ve chvíli, kdy nám začne být nepříjemná i jeho přítomnost, hlas nebo to, jak se po bytě pohybuje.
V tu chvíli už nejde o jednotlivosti, které na něm nesnášíme, ale o to, jak se spolu celkově cítíme. Domov pak přestává být místem, kde si člověk odpočine, ale místo toho v něm cítí napětí. A všechno nás pak stojí daleko víc sil než dřív.
Kdy už to skutečně nejdePokud ve vztahu zůstává respekt a ochota ke kompromisu, má smysl hledat cesty, jak spolu fungovat. Ponorka sama o sobě neznamená konec, ale spíš signál, že je potřeba něco změnit. Oba partneři by ale měli být ochotni uznat, že ten druhý má své potřeby a že dlouhodobé přehlížení drobných problémů vede k jejich zvětšování. Jestliže ale jeden z partnerů opakovaně ignoruje, co tomu druhému vadí, a není ochotný udělat ani malý krok, situace se posouvá jinam. V takové chvíli už nejde jen o zlozvyky, ale o ztrátu základní úcty. A bez ní se i dlouhé manželství může proměnit v soužití, které člověka spíš vyčerpává, než aby mu dávalo pocit jistoty a klidu. |
Nezřídka děláme tu chybu, že druhého začneme hlídat a opravovat. Jenže tím si vlastně sami zesilujeme to, co nám vadí, a nespokojenost se postupně nabaluje. Čím víc pozornosti něčemu věnujeme, tím víc to roste a zabírá nám prostor v hlavě.
Mnohem víc pomůže trochu ustoupit a soustředit se jen sami na sebe a třeba začít trávit víc času mimo společnost svého partnera, například najít si nový koníček. Může to být úplná drobnost, ale právě tyto malé úniky pomáhají srovnat vnitřní napětí a leckdy se tím uvolní i samotný vztah, protože v něm ubude tlak.
Ze svého pohledu
Důležité je změnit, jak spolu o problémech mluvíme. Nejde o to, hádat se, ale věci si vyjasnit, ideálně dřív, než k hádce vůbec dojde. Protože v emocích člověk není moc konstruktivní. Když začneme druhému něco vyčítat, on se pustí do protiútoku nebo se stáhne, to znamená, že většinou nic nevyřešíme.
Mnohem víc pomůže říct vše klidně a konkrétně, to znamená vysvětlit, co přesně nám vadí a jak se u toho cítíme. Nehodnotit partnera, ale popsat vlastní prožitek. To pomůže, aby se druhý necítil v ohrožení a dokázal nás skutečně vnímat. Neznamená to, že se všechno hned změní, ale dává to prostor, aby se věci opravdu řešily a dalo se spolu fungovat dál.
Pomoci může i zavedení jasných hranic v každodenním fungování. Domluvit si čas, kdy má každý prostor sám pro sebe a například i v jaké části bytu si ho bude bez vyrušení druhého užívat. A také se vědomě vyhýbat situacím, které konflikty spouští.
A když už se tak stane, zkusit se nejdřív zhluboka nadechnout a napočítat do deseti. Někdy stačí dát si odstup a nechat emoce odeznít, jindy pomůže rozdělit odpovědnosti tak, aby každý nesl důsledky svého chování. Ne všechno je ale nutné hned řešit nebo napravovat.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
