Ledovec nám ukázal svou sílu
Počasí nám přálo, svítilo sluníčko, takže nikoho ani nenapadlo, že by se mohlo zhoršit, a proto jsme ani nezjišťovali, jaký je stupeň lavinového nebezpečí. Až později se ukázalo, jak zasádní chybu jsme udělali. Lanovkou jsme vyrazili až na vrchol hory v cca 3 000 m n. m. Zde už počasí nebylo tak příjemné, padala mlha a začal foukat vítr. Bylo mi trošku divné, že ostatní si to mířili jen k vyznačené sjezdovce, nikdo k druhé straně hory. Ale ani to nás neodradilo od jízdy.
Když jsme stáli na vrcholu a připravovali se k jízdě, Veronika si to rozmyslela. Říkala, že se jí to nějak nezdá a že má divný pocit, tak pojede radši po sjezdovce. Nic jsme jí nerozmlouvali, věděli jsme, že pokud by jela s pochybnostmi, nikdo by si jízdu neužil. My vyrazili. Jelo se nádherně. Samozřejmě kluci byli rychlejší, já se držela vzadu a vyhlédla si cestu vedle nich, abych nejela v jejich stopách, to si člověk pak tak neužije. Najednou se stalo něco, co nikdo z nás čekal. Slyšela jsem lehké šumění. Zastavila jsem, a když jsem se otočila, uviděla jsem ji. Obrovskou lavinu, která mířila přímo na nás. Stačila jsem jen zakřičet na kluky, aby zastavili. Víc už jsem nestihla. Ucítila jsem mohutný náraz.
Pak se to seběhlo strašně rychle. Lavina si s mým tělem dělala, co chtěla. Chvílemi se dalo dýchat a chvílemi ne. Myslela jsem, že to nemůžu přežít. Z kurzů jsem věděla, že když se dostanete dovnitř laviny, musíte dělat, jako že plavete. Tím hrnete sníh pod sebe a máte větší šanci se dostat blíž k povrchu. Tuny sněhu se řítily srázem dolů. Cítila jsem, jak mi po obličeji stéká krev a píchá mě v hrudi. Připadalo mi to jako věčnost. Z ničeho nic byl klid. Hrobové ticho.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale mohla jsem dýchat, a když jsem otevřela oči, viděla jsem světlo. Ležela jsem z části na povrchu. Uvědomila jsem si, že jsem přežila. Zranění jsem v tu chvíli nevnímala, byla jsem v šoku. Rozhlížela jsem se po okolí, ale všude jen masa sněhu. Vtom za mnou někdo zavolal o pomoc. Otočila jsem se a uviděla Romana, jak se snaží dostat z laviny ven. Přilezla jsem s k němu a pomohla mu. Až teď jsem si uvědomila, že nám chybí ještě Marek a Radek.
Hystericky jsem brečela a hrabala ve sněhu, marně. Někdo asi musel lavinu vidět z protější sjezdovky, protože se k nám blížila horská služba. Nebyla jsem schopna jim sdělit, kolik lidí je ještě pod lavinou, jen jsem se třásla. Od této chvíle spolupracoval pouze Roman. Naložili nás a odvezli do nemocnice. Oba jsme měli celkem lehká zranění. Já roztržené čelo a zlomená čtyři žebra. Roman zlomenou ruku a pohmožděniny. Prý jsme vyvázli dobře proto, že když se strhla lavina, byli jsme na jejím okraji, a ne v centru jako kluci.
