Hrůzná diagnóza
Za dva měsíce jsem onemocněla. ,,Zase ta chřipka,“ říkala jsem si. Brala jsem klasické dostupné léky a po týdnu jsem byla opět fit. Jenže jak jsem najela na svůj hektický a náročný život, chřipka se po dvou týdnech vrátila. Bylo mi stále hůř a hůř. Musela jsem odjet zpět do České republiky a zajít za svou doktorkou. Ta mi předepsala antibiotika, vitaminy a klid, žádné zatížení organismu. Poctivě jsem se léčila, ale léky absolutně nepomáhaly. Musela jsem jít na krevní testy a byly mi doporučeny i testy na HIV.
To mi přišlo naprosto zbytečné, měla jsem jen 4 partnery a se třemi jsem používala kondom. A že by zrovna ten jeden byl nakažený, by mě ani ve snu nenapadlo. Uběhlo 14 dní a já si šla pro výsledky. Paní doktorka mě pozvala do ordinace a sdělila mi, že mám zvýšenou sedimentaci a alergii na prach. Usmála jsem se a zeptala se, jaké léky mi předepíše. Bohužel tohle nebyl konec mé diagnózy. Když mi oznámila, že jsem HIV pozitivní, myslela jsem, že je to vtip. Nevěřícně jsem koukala, ale když jsem viděla její výraz, propadla jsem v hysterický pláč. Sestřička mi podávala jeden kapesník za druhým a obě mi začaly vysvětlovat, že život s HIV nezamená jistou smrt. Že pokud se dodržují jistá hygienická pravidla a berou se dané léky, můj život se v zásadě nezmění.
Nenáviděla jsem sebe samu
Domu jsem šla jak opařená, nedokázala jsem tuto skutečnost přijmout, v hlavě se mi opakovala jedna a ta samá otázka, proč já? Jedna hloupá noc a všechno se změnilo, sny, plány a budoucnost, vše jakoby zmizelo. Hned se mi vybavil onen muž, se kterým jsem ten večer byla v baru a následně v hotelovém pokoji. Nic jsem o něm nevěděla, neměla žádný kontakt. Napadlo mě, s kolika ženami ten člověk ještě bude spát a kolik jich může nakazit. Několik měsíců jsem se vyhýbala okolí, nikam jsem nechodila, jen seděla doma a brečela.
Styděla jsem se to komukoliv říct. Moc kamarádek jsem kvůli cestování neměla a těm, co mi zbyly, jsem se svěřit nedokázala. Bála jsem se, že mě zavrhnou, že se mě budou štítit. Dělalo se mi zle ze sebe samé. Nejhorší bylo pomyšlení na to, jak to řeknu rodičům. Už mě ubíjelo, jak se sama ničím. Rodiče mě celkem překvapili. Maminka se snažila neplakat a tatínek beze slova odešel. Po chvilce za mnou oba přišli s tím, že mám jejich plnou podporu, že to společně zvládneme. Nedokážete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem věděla, že tu se mnou jsou lidé, kteří mi ve všem budou pomáhat, byla jsem jim za to vděčná. Velice pomalu jsem se začínala učit s touto nemocí žít. Na internetu jsem si našla články, příběhy, informace o viru HIV. Byla jsem až překvapená, kolik lidí je na tom stejně jako já, jen se o této nemoci na veřejnosti stále moc nemluví.
