Porodila Aničku. Byla Filipovi tolik podobná! Kdyby nebylo jejích dětí, byla si jistá, že by nepřežila. To ony byly to jediné, co ji nutilo zůstat naživu. Byla „mimo“ celý rok. Chtěla to dát bez prášků, ale neuměla to. Antidepresiva bylo to jediné, co fungovalo. Rezignovala. Přátelé i psycholožka jí radili, aby se zkusila znovu zamilovat. Jenže ona věděla, že nikdy už žádný jiný vztah mít nechce. Spát s mužem, který voní jinak než Filip? Nedokázala si to představit! Byla vdaná za Filipa a tak to zůstane.
Nový vztah zkusila tři roky po manželově smrti. Zmocnily se jí výčitky, že je mu nevěrná. Vystřídala pár psychologů i příležitostných milenců. Nic. Filip byl jako její druhá půlka. A stále je. Kamila stále polyká antidepresiva a navenek žije celkem normálně, příjemně. Pracuje, je úspěšná a stará se o děti. Jenže smutek nad ztrátou muže, kterého milovala, neumí bez pomoci léků zpracovat. „Vím, že jsem tu a tam kvůli chemii v mém mozku labilní, trpím výbuchy smutku a vzteku, bývám i bezdůvodně hnusná na své přátele, ale zatím to jinak nedokážu. Jsem pořád truchlící vdova. Možná se jednou odvážím v sobě celou tu tragédii otevřít a začnu se léčit jinak, opravdověji. Možná to udělám, až děti vyrostou. Teď musím zatím fungovat. Možná se na to nezmůžu nikdy, protože tolik bolesti neunesu.“
Psychologie truchlení
Známý psychologický model truchlícího (šok, zpochybňování, hněv, pocity viny, popřípadě i úleva, jednalo-li se o vleklou, těžkou nemoc, a postupné zmírňování bolesti v čase) se nedá aplikovat univerzálně. Dokonce se ukazuje, že jednotlivé fáze mají tendenci se prolínat a doba jejich trvání je opravdu velmi individuální. Co se týče navazování nového vztahu po partnerově smrti, tady platí totéž. Každý vztah je jiný. Je jistě rozdíl v psychologii vdovy, které zemře manžel vinou nemoci po čtyřicetiletém soužití, a v psychologii mladé ženy, které zemře přítel po roční známosti a ona zůstane sama s miminem. Ale ani tady nemůžeme soudit, které utrpení je hlubší...
Britský psycholog a terapeut Phyll Cosminski vzpomíná na šestatřicetiletou pacientku, ženu, které zemřel muž na rakovinu a ona zůstala sama se dvěma dětmi. „Tři měsíce po smrti manžela začala nový vztah s jeho dlouholetým přítelem, který s nimi byl jak během manželova umírání, tak i poté. Byli z maloměsta a všichni z okolí se od ní kvůli tomu odvrátili. Já viděl jejich vztah velmi pozitivně – ta žena sice zpočátku prožívala vztah jako jistý únik a nového muže jako náhradu za bývalého manžela, ale postupem času ho začala vidět ne jako někoho, kdo jí měl nahradit zesnulého, ale jako člověka, kterého má ráda za to, jaký je, za jeho individualitu. Dnes, osm let po tragédii, mají krásný vztah, ačkoli ona na svého zemřelého manžela stále vzpomíná.“