Klamy v přírodě
Lež je z hlediska evoluce poměrně častá namlouvací strategie a její kořeny můžeme pozorovat i mezi zvířaty. Takoví samci buvolce topi, žijící v oblastech Keni nebo Tanzanie, do svého harému samice lákají převážně pomocí klamu – vydáváním totožného zvuku, kterým se samice vzájemně upozorňují na hrozící nebezpečí. Jednoduše je přesvědčí, že je v jejich blízkosti nepřítel, načež vystrašené samice logicky vyhledají úkryt v bezpečí právě jejich teritoria. Každý samec z této taktiky v období páření vytěží až tři kopulace navíc. Je to čestné? Nejspíš ne. A vyplácí se to?
Rozhodně – samice jsou totiž plodné jen jeden den v roce! I lidské „namlouvací“ lži jsou celkem neškodné – většinou do chvíle, než se konečně naživo sejdete s panem „Mám-perfektní--profil“ a konfrontace s realitou nedopadne v jeho (a tím bohužel ani ve váš) prospěch. Jenže zatímco rozdíl mezi 90 kily chodících svalů a pivním panděrem poznáte spolehlivě, důmyslnější lži dlouhodobým vztahem prorůstají plíživě.
S narůstající délkou vztahu získáváme více příležitostí zjistit, co na druhého platí a co ne, zjistíme, jaké lži nám už prošly, jaký způsob řeči nebo chování nás prozradí a jaký nám naopak pomůže lež zakrýt. Takhle třeba moje kamarádka tajila před manželem vážné onemocnění a bolesti hlavy sváděla na špatný pitný režim, zatímco on před ní tutlal vyhazov z práce, přičemž každé ráno poctivě odcházel z domova s výrazem zaneprázdněného živitele rodiny. Ani jeden nechtěl druhému přidělat starosti. A ačkoli jeden z partnerů vidí za svou lží altruistické a chvályhodné jednání, ten, kterému je lež určena, zřídkakdy pohled druhého přijme.
„Díky, že to se mnou myslíš dobře,“ asi nejspíš neuslyšíte. Přitom většina lží, a to nejen těch partnerských, je tzv. prosociální a opravdu jsou mířeny tak, aby druhému pomohly cítit se lépe, šťastnější, spokojenější, klidnější… Ale nenechte se zmýlit, i ty, které nám pomáhají udržovat přátelské vztahy a cítit se v kontaktu s druhými dobře, jsou lži. Lépe se po nich necítíme jen my, ale také obelhaná strana – a to je hlavním důvodem, proč nám nejen nezřídka procházejí, ale proč je zamýšlená oběť někdy přijímá a přistupuje na naši hru. Když vám totiž přítel řekne, že v nových džínách máte super zadek, poděkujete. Pokud vám ale řekne, že je to tragédie, poděkujete taky? Je snazší strčit hlavu do písku a dělat, že jsme na lež skočily. Naše ego se pravdě často brání.
Všimněte si toho u dalšího častého motivu lží – snaha vyhnout se ztrapnění. Není horší rány našemu já, než když se neodvratně blíží další největší trapas našeho života a lež je často jediný způsob, jak se hrozícímu průšvihu vyhnout. O co rychleji tyhle lži prasknou, o to urputněji na nich trváme, i když už nemá smysl bojovat. Lucie mi vyprávěla, jak přistihla svého přítele poprvé při lži. Po návratu z práce našla v pračce cizí trenýrky a logicky se partnera zeptala, kde se tam vzaly. Ten se na ni obořil, že jsou jeho a že mu je přece koupila na Vánoce. Přítelkyně si už pomalu začínala balit kufry, před očima jí běžely různé, v té chvíli dost pikantní scénáře, zatímco nachytaný praštil dveřmi a odešel. Ona se naštěstí rozhodla vybrečet u společného kamaráda a až od něj se dozvěděla, že s jejím milým vypil pár piv a ten mírně pod vlivem přehlédl zábradlí a spadl do Vltavy. Kamarád mu kromě oblečení půjčil i nové, nevybalené prádlo, které nakonec skončilo v Lucčině pračce.