Před vlastním prahem
To, že na jiných hledáme chyby, nebo máme laťku pro protějšek proklatě vysoko, může vypovídat něco nejen o našich úspěších. Ne nadarmo se říká, že by si měl každý nejdříve zamést před vlastním prahem. Přehnaně vysoké nároky na partnera totiž mohou skrývat vlastní nejistotu. Nejistotu v to, koho hledáme. Nejistotu v sebe sama. Žena, která je spokojená, vyrovnaná, obvykle nemá problém najít vhodného muže ani s ním navázat vztah.
Podle odborníků právě nespokojenost sama se sebou může vést k tomu, že se snažíme za každou cenu najít „vynikajícího partnera, který nás coby zakletou, nespokojenou princeznu zachrání. „Platí zde známá pravda, že kdo je přehnaně kritický k druhým, je nespokojený s něčím v sobě. Proto je velmi důležité se zaměřit na vlastní sebepoznání, uvědomění si toho, co mi na sobě vadí a snažit se co nejvíce akceptovat sama sebe,“ vysvětluje soukromá psycholožka Petra Prest.
První láska – ta k otci
Za „neschopností“ najít si partnera a svazek udržet může být také „pošramocený“ vztah s otcem. Je to právě on, kdo je pro ženu obrazně prvním životním partnerem. A to jak v rámci duševního, emočního, tak psychosexuálního vývoje. Může se stát, že ho žena vnímá jako nedostižnou modlu a pro její partnery je velmi těžké se někomu takovému vyrovnat.
„Domnívám se, že je velmi těžké se zcela vymanit z rodinných vzorců, z toho, na co jsme byly zvyklé doma. Například pro ženu, která pochází z dobře situované rodiny, může být velmi náročné zcela akceptovat partnera, který bude úplně finančně nezajištěný. Je ale důležité vědět, co je pro mě osobně ve vztahu důležité, co očekávám, což se může lišit od toho, co se očekávalo v mé rodině,“ popisuje možnou příčinu partnerských problémů psycholožka Petra Prest. Podle jejího profesního kolegy Pavla Rataje mají však kromě vztahu k otci vliv i další životní svazky. Hluboko v sobě si můžeme vzpomínku na první nenaplněnou lásku, která pak nevědomky ovlivňuje další výběr partnerů.
Příběh na tomto základu prožívá pětatřicetiletá Eva. Na střední škole se bláznivě zamilovala do o rok staršího spolužáka. „Holkař, kterému jsem stála jen za muchlovačku na maturitním plese. Nikdy netušil, jak moc pro mne znamenal. Dlouho jsem si ho v sobě nesla jako lásku, na kterou nezapomenete ani na smrtelné posteli. Loni v létě jsem ho náhodou potkala v klubu. Po skoro dvaceti letech. Veškeré kouzlo osmnáctiletého kluka bylo pryč. Srdce mi sice bušilo, a to přestože mi za zády stál tehdejší přítel. Představte si, že ten zmetek si na mne nepamatoval. Jeho aura najednou splaskla jako bublina. Konečně jsem se mohla svobodně nadechnout. Vím, že zní bláznivě vzpomínat na někoho skoro dvacet let, ale já se jeho kopii snažila hledat v každém svém muži. Stejné oči, nos, úsměv. Stejnou energii. Tímhle setkáním to všechno najednou zmizelo.“ Evě během několika minut spadly z očí klapky. Sice se jí prý stále líbí stejný typ mužů, rozhodně však už nehledá reinkarnaci první školní lásky.
