Vědět všechno, nebo nic?

Psycholožka Katarína Filasová z Centra zvyšování psychické odolnosti tvrdí, že jestli nám ve vztazích něco opakovaně láme vaz, pak jsou to právě různé manuály a postřehy radící, jak se máme nebo nemáme chovat. Ne, že by snad informace v nich uvedené nebyly přínosné, jenom jsou až příliš generalizující na to, aby se daly napasovat na každý partnerský vztah.



„Já osobně nejsem zastánkyní ani milosrdných lží, ani stoprocentní upřímnosti. Pak se totiž jednoduše dobereme k tomu, že existuje nějaké univerzální ‚správně‘, jak se situace mají řešit. Nic takového ale není. Podle mě je vždy třeba zohlednit, jaký bude důsledek, když se rozhodnu nějak, a jaký, když se rozhodnu jinak,“ říká. Ve své praxi má momentálně klienty, kteří jsou ideálním příkladem, takže si je pojďme probrat. První je manželská dvojice, která má jasně daná pravidla, co má druhý dělat, kdyby si byli nevěrní. Jasně si řekli, že případnou nevěru nebudou tahat domů, nebudou o ní mluvit. Dohodli se a fungují tak, že nepátrají, nezjišťují a nechtějí vědět.


Žádné informace se k nim tedy nedostávají, ale pochopitelně jim v hlavách vrtají otázky a pochybnosti. Druhá klientka Kataríny Filasové si chce být naopak stoprocentně jistá, že ji partner nepodvádí, a tak ho neustále kontroluje. „Chce, aby se jí pravidelně ozýval, hlásil, kde je a co dělá. Tím pádem takhle žena sice ví, na čem je, ale jestli tento vztah přežije, to si netroufám odhadnout,“ říká psycholožka a dodává, že většina lidí se nachází někde mezi těmito dvěma extrémy, přičemž jedni máme blíž k první dvojici, druzí zase k dotyčné slečně. Ale ať jsme na jakékoliv straně, podle Kataríny Filasové je nesmysl klást si otázku, co je správně a co ne. „Jediné, na čem záleží, je to, co a jak potřebujete vy a váš partner,“ říká psycholožka.


Boty zalžu, nevěru nikdy

Pravdomluvnost i lež patří mezi naučené formy chování, v nichž nejdůležitější roli hraje naše rodina. Když vyrůstáme v rodině, kde je pravdomluvnost normou, navíc normou odměňovanou, dopracujeme se k ní snáz než v prostředí, kde je normou lhát, jako když tiskne. Tím spíš, když lež přináší zisk.



Ačkoliv nikde není napsáno, že potomci fanaticky pravdomluvných rodičů se nemohou proměnit v největší lháře, z kořenů pochopitelně postupně klíčí i naše chování v dětství, pubertě a posléze v partnerském vztahu. A to nejen ve smyslu, jak pravdomluvně či lživě se chováme k druhým, ale také jak od nich jeden nebo druhý přístup dokážeme přijímat. Představte si, že se chystáte s kamarádkou na nákupy, když vám přítel osvětlí skutečnost: „Nechápu, co si chceš na tohle tělo koupit. Možná byste mohly jít radši plavat.“


Podobných poznámek kolem sebe slýchám celkem dost, ať už se jedná o přátelství nebo partnerství. Pravdomluvní dobráci přitom často říkají, že člověk, který je jejich nejlepší přítel nebo kterého milují, si přece zaslouží upřímnost, ať je jakkoliv tvrdá. Ne tak docela. Zatímco psycholožka Filasová chce od svého partnera slýchat pravdu a je připravená, že se dozví i věci, které se jí nelíbí, spousta žen i mužů raději prožije život v pozitivnu, ač dobře vědí (jako ty dvě ženy s litrovým latté), že je to celé hra a jeden velký klam.


Je jim v ní prostě dobře. Počkejte, nebo to není až taková lež? Se lží je totiž taky ten problém, že i když ji akceptujete jako součást vztahu, vlastně nikdy tak úplně nevíte, na čem jste. Partner vám může milosrdně lhát jen o tom, jak vám to sluší nebo jak jste štíhlá. Nebo tohle všechno dohromady plus taky o tom, že (NE)má někde ještě někoho jiného. Když totiž na věc přijde, přestože se na sebe usmíváte, nedá to člověku nezamyslet se nad otázkou: Když vím, že tohle je trochu jinak, než říká, co všechno ještě nesedí?


  5:00,  aktualizováno  25. března 2019 21:44