Zlatý řez
Za dokonalou formu je v estetickém vnímání považován tvar, který nejvíce lahodí lidskému oku. Podle názorů umělců a filozofů žijících čtyři tisíce let před Kristem i podle desítek výzkumů a průzkumů ze současnosti mu nejlépe lahodí takový tvar, který je co do poměrů vnímán jako symetrický a vyvážený neboli harmonický. Sochaři tvořící v klasickém období starověkého Řecka, například Praxitelés nebo Lyssipos, hledali symetrii a vytvářeli kánony, podle nichž pak tvořili své sochy a především pak mužská atletická těla.
Lyssipos, dvorní sochař Alexandra Velikého, přišel s následující představou o?ideálních proporcích: hlava se musí do těla vejít osmkrát. To ale samozřejmě nemůže stačit, správnou délku musí mít končetiny a trup v poměru k délce nohou. Protože antičtí umělci (a?o mnoho století později i jejich renesanční následovníci, například Leonardo da Vinci) byli často také vášniví matematici, měřili nejrůznější typy lidí, počítali, poměřovali, hodnoty zprůměrovali a výsledkem bylo dokonalé tělo, které lahodí oku největšího počtu lidí. Jestliže krása spočívá ve správných proporcích a poměrech, správné poměry spočívají ve zlatém řezu (to je poměr 0,618 : 1).
Filozofové zabývající se estetikou našli na lidském těle zlatý řez v poměru délek nad a pod pasem. Hranicemi jsou další dvě zúžení na lidském těle: krk a noha těsně pod kolenem. Podle tohoto kánonu vytvořil Michelangelo svého Davida, který je dodnes za ideál mužské krásy považován. Na Davidovi není nic malého, nic velkého, nic krátkého ani dlouhého, všechno zkrátka ladí do nejmenšího detailu, protože je to průměrné…
Krasavec, nebo průměr?
Anglický psycholog a antropolog Francis Galton si už v roce 1883 všimnul, že splynutím fotografií většího počtu obličejů lze vytvořit obraz složené tváře, kterou většina lidí pokládá za přitažlivější než jednotlivé obličeje, ze kterých se právě ten výsledný skládá. Galton sice svůj experiment prováděl s fotografiemi žen, ale ideální podoba muže se dá najít úplně stejně. Výsledný obličej muže, který bude většině lidí připadat jako nejkrásnější, vznikne tak, že se mnoho různých obličejů zprůměruje. Je to stejné, jako když antičtí a později renesanční sochaři hledali dokonalé tělo. Veškeré odchylky, jako třeba moc velký nos či oči příliš blízko nebo naopak příliš daleko od sebe, harmonii narušují, a nejsou proto žádoucí.
Krása je průměrná, což může být dobrá zpráva pro všechny, kteří s velkým nosem „bojují“. Dokonalé symetrii se sice blíží málokdo, ale když se podíváte na soutěže o nejkrásnějšího muže (nebo nejkrásnější ženu), zjistíte, že si jsou všichni podobní. Při zběžném pohledu je od sebe pořádně nerozeznáte. Kdyby soutěžil takový Bolek Polívka, na prvním místě by se asi neumístil, ale rozhodně byste si ho zapamatovali. Důkazem, že ideál mužské krásy se vyznačuje průměrností, jsou romány pro ženy. Aby splnily svůj účel, musí hlavní hrdinové splňovat měřítka krásy.
V každém příběhu narazíte na popis podobný tomuto: „Jeho výšku odhadovala tak na sto osmdesát centimetrů, možná sto osmdesát jedna. Měl pevné rysy, ani moc úzké nebo široké, dokonale vykrojené rty, mužná ramena, štíhlé boky a pod upnutými džínami se mu rýsovaly dlouhé svaly. Když na ni upřel své hluboké oči, podlomila se jí kolena.“ Daniel Craig nebo Brad Pitt, současné mediálně známé idoly krásy, jako vyšití…
