Právě vám vychází v pořadí čtvrtá kniha s názvem Kdybych tě nepotkal… Jak vůbec vypadá, když píšete?
Vzhledem k tomu, že mám dvě malé děti, je to v současnosti hlavně boj o čas. Je tedy poněkud vtipné, že erotické scény vznikají někdy mezi kojením a vyměňováním plen. Nezřídka se stává, že právě ve vrcholný okamžik sexuálního aktu musím odběhnout k dítěti a zcela si přetrhnu linii vedoucí ke kvalitnímu vyvrcholení. Připadám si někdy tak trochu jako paní ve vytahaném svetru na erotické lince, kdy si háčkuje čepičky pro vnoučata a přitom vypráví nějakému muži, jak by ho chtěla orálně uspokojit.
Zajímavá metafora
Realita. A z toho pragmatičtějšího pohledu má moje psaní několik fází. První je nadšení, kdy mě napadne hlavní téma, strašně mu propadnu a myslím si, že ta kniha bude naprostá pecka. Druhou fází je radost. To začnu psát, jde mi to od ruky a hrozně se těším, až kniha spatří světlo světa. Pak přichází pochybnosti, zda to vůbec někoho bude bavit, zda je to opravdu tak zajímavé a nosné téma, jak jsem si myslela. Potom je tu otravná fáze, kdy pročítám text po sobě znovu a znovu, hledám chyby, překlepy a hrubky, což mě nebaví, ale pedant ve mně odmítá nezkontrolovaný text odevzdat nakladatelce. A do pětice je tu strach. Z toho, že se to nebude nikomu líbit a bude to naprostý propadák.
Strach? Lidé, co jdou se svou tvorbou na trh, jsou spíše odvážní, ne?
Lidé, kteří předstoupí před publikum asi ano. Ti, co odvahu nemají, se skrývají za klávesnicí počítače. Veřejně vystoupit bylo pro mě vždy noční můrou. Jen si vemte kolik odvážných rytířů a udatných reků máme v internetových diskuzích. Na živo by jen málokdo z nich byl tak pevný v kramflících.
To je pravda. Je nějaký oprávněný důvod k vašim strachům?
Asi každý máme nějakého kostlivce ve skříni. Dětství bývá nekonečnou studnicí nejrůznějších příčin, stejně tak je tomu u mě. Despotická výchova s absencí projevů mateřské lásky a ohromný tlak na úspěch, jsou důvodem, že nikdy se sebou nejsem spokojená, že nic z toho co dělám, mi není dost dobré.
