Bylo to předčasné
„Byla jsem v sedmém měsíci a cítila se skvěle. Doktor mi povolil ještě poslední návštěvu Seattlu a já se nemohla dočkat. Jediné, co mi vadilo, byla šílená doba letu. Skoro devět hodin na miniaturních sedačkách. Nebyla jsem už nejštíhlejší, měla jsem 12 kilo navrch a připadala si jako velryba, ale to prostě k jinému stavu patří. Tentokrát jsem naštěstí seděla sama. Mohla jsem se krásně roztahovat přes tři sedačky a letušky na mě byly milé a nosily mi jídlo v pravidelných intervalech.
Ten den jsem se cítila trochu zvláštně, ale přičítala jsem to cestovní horečce. Do konce letu zbývaly ještě tři hodiny, když vtom jsem zjistila, že je pode mnou kaluž. Vyděšeně jsem vstala a hned mi bylo jasné, co se děje. ‚Praskla mi voda,‘ křikla jsem do prostoru. Všichni se otočili, někteří mi nerozuměli, ale jiní ke mně hned přiskočili a zavolali letušku. Začala jsem mít kontrakce a přišlo mi, že jde všechno nějak moc rychle. Byla jsem prvorodička, doktor mě připravoval na to, že porod bude asi delší. Ale já byla teprve v půlce sedmého měsíce! Nečekala jsem, že by se to mohlo stát a ještě ke všemu v letadle. Měla jsem být v porodnici, mít u sebe svého doktora a hlavně manžela. Mělo o mě být perfektně postaráno a hlavně vše proběhnout ve zcela sterilním prostředí. A já tu ležela na sedačkách a letuška sehnala mezi pasažéry sice doktora, ale jen zubaře. Jak tohle dopadne?“
Malý zázrak
„Kontrakce byly čím dál častější. Okolí jsem přestala vnímat. Určitě jsem všem zpestřila let, to jsem si jistá. Musím říct, že byli všichni hrozně ochotní a milí. Snažili se mi pomoci a ulehčit mi porod. Už bylo jasné, že vše proběhne za letu a do přistání miminko v břiše nevydrží. Měla jsem hrozný strach, protože to bylo měsíc a půl před plánovaným termínem. Bála jsem se, aby naše holčička byla zdravá. Kapitán zalarmoval řídící věž na washingtonském letišti, takže nás po přistání měl čekat tým doktorů a samozřejmě Michal.
Byla jsem strašně vyčerpaná, nevím, zda to bylo tím, že jsem rodila v letadle. Už jsem pomalu začala ztrácet vědomí, na ústech jsem měla nasazenou kyslíkovou masku. Poslední, co jsem vnímala, bylo, že musím už jen jednou zatlačit a holčička bude na světě. Asi jsem to z posledních sil udělala, protože jsem uslyšela dětský pláč a hlas doktora, jak říká, že miminko vypadá v pořádku. Pak jsem usnula.
Spala jsem až do přistání, kdy mě probudili lékaři. Naložili mě a naši holčičku Elišku do sanitky a odvezli nás do nemocnice. Vím, že na mě v sanitce mluvil Michal, ale byla jsem tak vysílená, že jsem ani nereagovala. V nemocnici jsem dostala vitaminy a po vyspání jsem už na tom byla lépe. Michal říkal, že viděl malou. Prý je nádherná, ale musí nějaký čas zůstat v inkubátoru.“
Konečně doma
„V Americe jsme pobyli všichni ještě měsíc, dokud nebylo vše, jak má být. Zpátky jsme se vraceli ve třech, a to na stálo. Letecké společnosti jsem poslala děkovný dopis za laskavou péči. Teď už bydlíme ve svém domě a užíváme si jako kompletní rodina.“
