Manžel by se zase mohl vrátit do práce. Alespoň na půl úvazku. Dopoledne by pracoval, odpoledne by byl s dětmi. Mám pocit, že čím déle je doma, tím méně se mu vracet chce. Je opravdu milé, že doma je všechno hotové,“ říká Martina, „a je skvělé, že já mám méně práce, ale co je manžel doma, jeho svět jako kdyby se trochu smrskl. Naučil se spoustu nových věcí, vaří skvěle, je starostlivý táta, děti ho milují… Za to všechno jsem ráda. Ale chtěla bych si s ním povídat i o jiných věcech než o tom, jestli je lepší zahušťovat omáčku rozdrobenou bílou vekou, chlebem nebo rozmixovanou zeleninou. Momentálně má v plánu naučit se připravovat dokonalé steaky a pořád zkouší nějaké nové postupy. Chová se, jako kdyby na dokonalé přípravě steaků stál svět. Docela se těším, že se začne věnovat i něčemu jinému a práce doma si rozdělíme.“
Atrakce na hřišti
Velmi podobně vnímá svého manžela třiatřicetiletá Alena. Před dvěma lety zastával časově a psychicky náročnou funkci v jedné firmě, pak přišel únavový syndrom, několik dlouhých týdnů léčení a posléze dohoda, že se do práce nevrátí, zůstane doma s dětmi a časem si začne hledat něco méně náročného. Původně si Alena myslela, že začít by měl až tak za rok. Teď uvažuje, jestli by nebylo lepší, kdyby se do hledání práce pustil dřív.
„Myslím si, že je skvělý,“ říká hned na začátek stejně jako Martina. „Ale mám pocit, že jsme se trochu vzdálili, a to mě trápí. Když jsem byla doma já a on se vrátil z práce a chtěl si o ní povídat, poslouchala jsem ho. Naopak to ale nefunguje. Neposlouchá mě, pořád mluví o tom, co všechno za den udělal, a když mu to vyčtu, dozvím se, že maminky na hřišti jsou mnohem chápavější.
No aby ne, když se věnují stejným činnostem jako on a on je navíc muž, takže na dětském hřišti musí působit jako vítané zpestření. To je jasné, že budou rozumět jeho nadšenému vykládání, co se mu povedlo, a budou mu radit, jak se čeho v domácnosti zhostit, zatímco já se chci bavit o jiných věcech. S manželem jsme si prostě vyměnili role, ovšem s tím rozdílem, že já jsem byla vstřícná k jeho tématům, což on není. Nelituju toho, že zůstal doma, myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí. Ale teď bych byla ráda, kdybychom si domácnost spravedlivě rozdělili a on se zase pustil do svých pracovních projektů. Maminky na hřišti, pro které je hrdinou, už mi pijí krev.“
Zjevení z jiného světa
Ženám obecně vadí mužská nadřazenost a povýšenost, s jakou se spousta z nich k takzvaným ženským pracím a k péči o domácnost staví. Ženské práce jsou po staletí považovány za podřadné, méněcenné, zatímco mužské za hodnotné a významnější. Není divu, že ženy takové dělení odmítají. Jestliže nějaký muž prohlásí, že „žena patří k plotně a dětem“, příliš úcty v tom není. Když potom potkají někoho, kdo si s nimi zaujatě povídá o uklízení a o vaření a hltá rady, kterak nesrazit jíšku, připadá jim tak trochu jako zjevení z jiného světa.
Sociolog a filozof Pierre Bourdieu však upozorňuje na zajímavou skutečnost: „Na jedné straně se některé činnosti považují za podřadné a jsou pod mužskou důstojnost (mimo jiné i proto, že na ně muž absolutně nestačí), na druhé se však tytéž činnosti, jevící se v ženských rukách jako nedůležité a nepatrné, snadné a nevýznamné, mohou jevit jako vznešené a obtížné, jestliže je vykonává muž. Vezměme třeba rozdíl mezi kuchařem a kuchařkou, nebo krejčím a švadlenou: stačí, aby se práce považované za ženskou ujali muži, a hned se tím jaksi povznesou a promění.“
Možná tohle je to, co ženám žijícím s muži v domácnosti začne časem vadit a co „maminky na hřišti“ nevidí. Partnerky mužů v domácnosti nemají problém s tím, že jejich protějšek vaří, pere a uklízí, ale že z toho po určité době často začne dělat něco vznešeného a obtížného. Práci, kterou vykonává jeho partnerka, tím odsouvá do pozadí. Smysluplné je, co vykonává on, ať už je to cokoli. Pierre Bourdieu dodává: „Rovnoprávnost nespočívá v tom, že muži a ženy budou vykonávat stejné věci, ale že žádná práce nebude považována za podřadnou.“
