Na dovolenou v Thajsku...
Dnes ráno se v Michalovi cosi vzpříčilo. Došlo mu něco, co si dosud jen nerad přiznával. Že mu v jádru příšerně vadí, že nemá univerzitní diplom, že její rodiče žijou v paneláku, že se živí vepřovými koleny a levnými uzeninami a jezdí felicií, že vrchol jejich kulturního vyžití je návštěva nějakého ubohého muzikálu a že v knihovně mají dílem levné detektivky (táta) a dílem Harlekýnky (máma).
Že mu jde na nervy ta její prostoduchost. Že nemá ani páru o tom, kdo to je Kandinski. Že Plečnika jednou považovala za proslulého vinohradského řezníka... Zastavil se na schodech, zívl a poznamenal s těžko skrývaným odporem k té chlupatinové věci na jejích nohách: „Co to máš, proboha, na sobě?“ „Papuče z trhu. Vše za třicet!“ řekla s bezelstně triumfálním výrazem. Podíval se na nákup na lince. Levný toustový chleba. Máslo značky Clever a jogurty taktéž. Na pánvi vajíčka na levném salámu...
Zatímco Dagmar roztomile švitořila a chystala jídlo, Michal byl čím dál zamlklejší. Vzpomínal na Ivanu. Svoji bývalou ženu. Její bledou, až aristokraticky unylou inteligentní tvář. Na tchána a tchyni. On primář jedné z velkých nemocnic, ona výzkumnice. Ivanka se dala na architekturu. Studovali spolu. Pak i žili. Diskutovali o tom a onom. Chodili na veletrhy, výstavy, do divadla, a dívali se na filmy Woodyho Allena a Wima Wenderse. Vlastně mu bylo vedle Ivany dobře, viděl teď ze vzdálenější perspektivy. Co na tom, že spolu před téměř deseti lety, po narození jejich syna, přestali spát? Ivanka po porodu prohlásila, že už má biologicky splněno. On byl ale chlap a potřeboval souložit. Jeho příležitostné milenky ona nezvládala. Tak to skončilo rozvodem. Dá se říci, že zůstali přáteli...