Psychoterapeutka a psycholožka MUDr. Terezie Máchová, k tomuto typu podváděných žen říká: „Je to především o nastavení vnitřních hodnot. Je-li pro někoho věrnost a důvěra na žebříčku nejvýš, jen těžko bude pokračovat ve vztahu, kde byly tyto hodnoty narušeny. Hodně ale záleží, jak celá nevěra proběhne. Možná se jednalo jen o ‚úlet‘, který se dá vysvětlit a odpustit. Pokud však bylo ve hře dlouhodobé lhaní, některé povahy se s tím vyrovnat prostě neumějí a vztah končí.“ Udělejte to navzdory vášemu temperamentu raději důstojně, bez zbytečné hysterie. Scény a výčitky stejně nikam nevedou. Jen se ponížíte.
Klára trpitelka
„Když vyšlo najevo, že mi je Jiří nevěrný, byla jsem jako příklad z učebnice psychologie vztahů. Prožívala jsem celou situaci jako šílenou bolest. Měla jsem neustále pocity viny, že jsem neuměla být lepší partnerkou. Tři děti, domácnost na krku, práce na půl úvazku. Bylo mi jasné, že jsem ztloustla, že nemám skoro nikdy čas si ani oholit nohy či s ním denně souložit. Jenže to je přece život – nemládneme, a ve stereotypu klasické domácnosti a s více dětmi obzvláště ne. Že jsem se o něj nestarala emočně a sexuálně, jsem sice doháněla péčí praktickou, jenže tu vnímal jako samozřejmost... Neumím popsat, jak mučivé pro mě byly jeho návraty od ní. Přesně jsem věděla, kdy s ní spal. Byl pak žoviální. Okázale a teatrálně si hrál s dětmi... Představa, že odejde z mého života za ní, byla šílená. Plakala jsem. Vyčítala. Ponižovala se a prosila ho, ať k ní už nechodí. že má děti, rodinu. Střídavě jsem nenáviděla jeho, sebe a ji a všechny zároveň. Dokonce jsem udělala maximum i se svým vzhledem. Mučila jsem se hlady. Zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. ‚Upgradovala‘ šatník... Pochybuji, že si toho vůbec všimnul...
Po čase jsem se rozhodla zajít za psychoterapeutkou. Poradila mi, že mám vztah ukončit. Že mám prý sklony k přílišné submisivitě. Jistě, rozumná rada. Jenže já to neuměla. Psychologická poradna mi ale aspoň pomohla vytáhnout na světlo důvod, proč to neumím. Byl to strach. Strach, že sama nezvládnu ekonomicky ani prakticky rodinu. Strach, že už nikdy nebudu schopná najít si partnera a zůstanu sama, zahořklá, nikým nemilovaná. Strach ze spaní v prázdné manželské posteli. Strach, že to psychicky odnesou děti. Strach ze soudů o ně... A tak jsem zůstala. Časem i bez výčitek. Ukázalo se to být výhodnější. Scény rovná se ztráta energie, které nemám nazbyt, došlo mi. Zkrátka jsem se rozhodla, že počkám. že budu vytvářet zázemí a dělat, že vlastně o tolik nejde. Když jsem zavřela všechny emoční oči, jako rodina jsme jakž takž fungovali. Nastolila jsem svojí rádobytolerancí pro něho ideální stav. Měl krásné útulné hnízdo, kam se vracel, a zároveň povyražení s mladší milenkou. Jen se o tom doma nemluvilo. On mizel a zase se vracel. Jedinou daní za celkem normální rodinný klid byla moje obří bolest. I tu jsem se časem naučila zvládat... Myslela jsem, že mám své emoce pod kontrolou a byla na sebe pyšná, jak jsem silná. Zachránila jsem svou rodinu! Jenže se ukázalo, že to možná tak nebylo. Po pěti letech se stalo něco, co mi změnilo život od základů. Jedno obyčejné vyšetření u lékaře. Jedna malá bulka na prsu. A pak dlouhá nemoc. Ozařování a kapačky s chemoterapeutiky. Byl v té bulce zavřený můj nekonečný smutek? Léčitelka říká, že ano. Lékaři si ťukají na čelo. Prý spolu tyhle věci nesouvisí. Intuice mi říká něco jiného...
Nakonec jsme se po mém léčení rozešli – i když se v té době perfektně staral o děti a s milenkou se rozešel. Sbírám teď síly začít znovu a snad už je mám. Ten, kdo stál před branami smrti, se najednou nebojí tak banálních situací, že bude spát sám nebo nebude mít na chleba. Pomohli mi přátelé, moje úžasná šéfová i mí rodiče. Nakonec i on. Odešel bez scén a žije sám, bez milenky. Dovolím mu někdy, aby se vrátil? Možná. Jen chci mít emočně „zameteno“ a umět být i sama..“
