Manžel mi nerozumí
Petr se sice vrací každý večer domů, jenže kolikrát až kolem jedenácté. Většinou odmítne večeři, kterou jsem pro něj nachystala, což je prakticky má jediná celodenní starost. Bývá tak unavený, že se ani nesoustředí na to, co říkám. A já celý den doufám, že si popovídáme! Několikrát jsme se už pohádali, vůbec netuší, o čem mluvím. „Co ti chybí? Kdybych já tak mohl zůstat doma.“ Ze svého pohledu mi dal vše, co mohl – skvělé materiální zabezpečení. V poslední době mluví o dítěti, ale váhám. Neumím si představit, že bych seděla sama doma s miminem ve čtvrti, kde to přes den vypadá jak po vymření. Nikde nikdo, jen ‚aupairky‘ s dětmi na procházce. Sousedy prakticky neznám. Buď jsou v práci, nebo zalezlí za vysokými zdmi, přes které není vidět. Autem každý zajíždí přímo do domu.
Zálet s dělníkem
Vlastně už si moc nevzpomínám, čeho jsem chtěla v životě dosáhnout, než jsem potkala Petra. Závidím svým kamarádkám zajímavá zaměstnání a dokonce i život v paneláku. Nevím, jestli bych si někdy zvykla na život od výplaty k výplatě, ale opačný extrém – zlatá klec, ve které žiju – také není žádné terno. Připadám si pořád zbytečnější a zmatenější. Vždyť tohle by pro spoustu lidí včetně mne samé v mladším věku byl splněný sen. Tak proč nejsem šťastná? Mojí oblíbenou knihou jsou Stepfordské paničky. Když začali v televizi vysílat americký seriál Zoufalé manželky, dokonale jsem se v něm našla. Dokonce mám za sebou flirtík s ukrajinským dělníkem Ruslanem, který nám přišel pokládat dlažbu na nájezdu do garáže. Stejně jako jedna z hlavních hrdinek sváděla zahradníka, svedla jsem já jeho. Stydím se za to, zároveň však přesně vím, co mě letmo přivedlo do jeho svalnaté náruče. Strašná nuda a snaha ověřit si, že ještě umím flirtovat a zaujmout, že mě někdo vnímá.
Kudy kam?
Je mi jasné, že se něco musí stát, jinak strávím život jako zajatec v paláci. Uvažovala jsem o rozvodu, ale Petra mám ráda. Bude ovšem muset ustoupit ze svých zásad, co se pro mě hodí a co ne. Začínám pročítat inzeráty, chtěla bych se vrátit do práce, i když vím, že to bude těžké. Objednala jsem se k psychologovi, možná mi pomůže zjistit, co vlastně od života chci. A pohrávám si z trochu bláznivou myšlenkou, že zkrátka zastavím jedno z aut mířících do okolních paláců. Třeba v něm sedí budoucí kamarádka, jež by se mnou zašla (či vlastně zajela) na kafe.
